Causerie o dívčí touze.

Causerie o dívčí touze. Sestře Marii.
Má zlatá Májo, nehněvej se na mne v svém venkovském a snivém zátiší, že o Praze a kráse její klamné už tobě nikdy, nikdy nepíši. Jsem roztržit a zaklet v města zmatek, v sny blouznivé a v žití zápasy – viď, zapomněl jsem už i na tvůj svátek i na ty noty, o něž psala jsi! Teď bude jaro! U vás v Pošumaví jak svůdně asi puká jeho vděk – mě tady práce jara toho zbaví, a nemohu k vám ani na venek. [51] Zda vzpomeneš si na mou vesnu chudou a kytičku mi pošleš do dálky, až petrklíče v Žďáru kvésti budou, a na zahradě první fijalky? Ty jistě budeš v město toužit ke mně z těch pozlacených stromů v aleji a v snění možná zavzdychneš si jemně: „Ó v Praze se to žije krásněji!“ Ah, nevěř tomu! Jarní toiletty i promenády i ta divadla ti nenahradí svěží horské květy a lesních tůní hnědá zrcadla. Mám obrázek a na něm v zadumání je dívčí hlava, svěží dětinná – já pomyslil si hledě chvíli na ni: „Tak naše Mája asi vzpomíná!“ Nač vzpomíná? Zda na poslední bály a na ten jejích smavý vír a ruch – či na své sny, jež po nich se jí zdály a které byly plny dívčích tuch? Kdo byl to asi? Moje Májo zlatá, tak jsme si cizí stále víc a víc, že ani nevím, za kým v dálku chvátá tvá vzpomínka a jas tvých zřítelnic! 52 Byl sličný? Jistě! Mluvil jistě málo a zmateně. Zda miluje tě? Snad! Ó tobě jistě ve snění se zdálo, že má tě také aspoň trochu rád! Teď v jarní večer, kdy již slunce hasne, zříš do zahrady, v okně opřena, v tvých velkých očích září slunce krásné – co tvoje touha asi znamená? Rci, máš jej ráda? Je to láska vskutku, co plá ti v snech jak rosa v poupěti – či vše to zase bez bolu a smutku jak bílý motýl zítra odletí? Ty sama nevíš! Hledíš v nebe bledé, jež na západě mdle se rumění, jas paprsků se ve tvé duši přede a zase hasne v prvním zachvění... A na západě pohaslo již světlo, tma šerá padá do zahradních cest – a v bledém nebi zatím náhle vzkvetlo již na tisíce chvějících se hvězd. Rci, máš jej ráda? Sama nevíš ani, zda láskou přec by on to nazvat směl, co zachvělo ti duší v zadumání, když zavzdychla’s: „Už jistě zapomněl!“ 53 Ba, zapomněl – a zapomeneš taky, co v prvním jaře, v sladké předtuše, ti snivou touhou zarosilo zraky a zaznělo ti hudbou do duše. Věř, teplo vesny vzplane teprv znova a celou zemi strhne k závrati – pak teprv láska velká, opravdová tvou celou duši žárem uchvátí. Kdo bude to? Ó Májo, nevíš ani, jak bouřný jest a rychlý času rej – věř, netušíc a jako z nenadání v své krásné vesně jednou potkáš jej! Ó vzpomeň si, ty ryzí duše mladá, že bez lásky být jaro nesmělo, až řekne tobě: „Máš mě také ráda?“ a políbí tě měkce na čelo. A chtěl bych, Májo, aby tolik blaha v tvém dívčím srdci jednou hřálo tě, co já kdy lásky, moje Májo drahá, směl procítiti ve svém životě! V březnu 1893.
54