Na příbramských šachtách.

Jaroslav Kvapil

Na příbramských šachtách.
Když kvetl máj, a v stromech pěli ptáci, v den jásavý a plný slunné krásy, tys pohltila naše bratry v práci a slzami i krví hýřila jsi. Je člověk zrnem, jež v tvé lůno padá, a v zázraku tvém zaniknutí není, klas za zrno ty světu vracíš ráda, a ve tvé kletbě jest i usmíření. Teď tolik zrn jsi rázem pohltila – ó učiň aspoň, rodná matko země, by z krve té, již divoce jsi pila, nám mohutné a silné vzrostlo plémě! V červnu 1892.
[154]