Fadessa.

Jaroslav Kvapil

Fadessa. (Psáno r. 1890.)
Ó odpusť, mamičko, můj vtip je neurvalý, jak rána zjitřená mne cosi v duši pálí, je smutno srdce mé a zlomena má síla – ó já bych plakal dnes, že’s mne tu porodila! Jak v hloubku padal bych, když k domovu zpátky, kde leká tma a tma, a neplá paprsk sladký, jak sněhem špinavým bych vláčel svoje nohy, když navracím se k vám, svým vzletem přeubohý... A nežli dojdu k vám – ó moji předrazí, ta šedá fadessa mé srdce umrazí! [111] Tak jsem tu týden už –-a ani jeden nápad... Ó země Faiaků, kam pojednou jsem zapad’! Vtip, jejž jsem před rokem zde maně propověděl, je stále ještě živ, už dvapadesát neděl – vy jistě čekáte, že přinesl jsem jiný! Ó vím, až zeptám se vás dneska na noviny, já neuslyším víc než tyhle památnosti: že naše pastuška dva nové lumpy hostí, pan farář v kasino už nejde na bulku, a Pepa správcovic má novou karkulku. Ó když si pomyslím, jak tupě žijete tu, vy ctnostní občané, tak bez bouří i vzletu, jak celý život svůj tu prodřímáte chabě a dbáte toho jen, co povídal pan hrabě: já chtěl bych bořiti v ráz všechno s Karlem Moorem, já chtěl bych celou zem i nebe spálit vzdorem – či znaven jako on svůj život proklít krátký, a chtít jen navrátit se zase v lůno matky, a být pak podruhem a vláčet okovy – ó moji rodáci, ó zrovna jako vy! Můj vtip mne opouští a moje plány blednou... Já kdybych vtipným byl, jak býval jsem, zas jednou, 112 vtip ještě jediný bych provedl vám, páni! Ten tulák, písničkář, jejž nechcete znát ani, by domů vrátil se a koupil kousek pole, v svém domku předměstském by dřel se na stodole, a z vašich ctnostných dcer (jak umějí, ach, vařit!) by za choť jednu vzal a začal hospodařit, a začal pomlouvat – líp, nežli vy, ó líp ! – ó bože veliký, to byl by přece vtip! A víte, pánové, tak zhola nepůjde to! Až zima pomine a nastane zas léto, já dluhy zaplatím a seberu své krámy, dám s bohem životu – a zemru mezi vámi! Ne klidně jako vy: chci zříti rodné lesy, tam u nás na horách až zastřelím se kdesi, až v jejich nádheru já navždy zmizím podlý, kde hřímá příroda i potichu se modlí, kde hoří západy, než večer pomine, kde všechno krásné jest – a věru, jen vy ne! A hrozným postrachem svým rodákům se stanu... Pan farář s kaplanem kdys v polích půjde k ránu a řekne zkroušeně: „On neměl víry v boha a proto skončil tak – ta matka přeubohá!“ 113 Pan kaplan zahledí se v dálku nepohnutě a dá mu za pravdu a pak si šňupne chutě... Ó zbožní pánové, váš výrok mnoho váží, já ani krejcaru vám na mši neodkáži – mně stačí vzpomínka té duše vzdálené, jež jistě v modlitbách si na mne vzpomene! Epilog po letech. (1899.)
Má zlatá mladosti, v svém bohorovném hříchu tvá posa tragická jak po letech je k smíchu! Tvé kletby hněvivé, tvé potrhané struny, tvá svatá nenávist, tvé blesky z kalafuny – dnes vše to vypadá jak staromodní časy... A přec, má mladosti, co bývalo v tom krásy! Těm kletým kramářům, když ubývalo síly, svůj titul královský jsme rádi zastavili – a teprv po letech z nás každý chtěl by rád zas třeba o hladu své říši kralovat! 114