Nostalgie.

Nostalgie.
Ó mrtvý světe ztracené Hellady, mých mladých roků vidino kouzelná, je možno vůbec, že jsi byla krásná a vznešená na té zemi? Host osamělý v museích antiky, kde teskní torsa nádherných postav tvých, a bludný poutník na pobřeží modravých zátok tvých středomořských, jak často smuten na tebe vzpomínám a zřím tě znovu, nikoli truchlící [40] jen v zříceninách, v katalogu, živou však, mladou a vzkvétající! A vidím doby, ve kterých vznikalo, co dnes je mrtvo, zakleto v kamenu, a vidím lidi, zpité krásou, v kráse a v umění šťastný národ. Ó dobo dávná, navždy jsi odešla? Ó mládí lidstva, není ti návratu? Host osamělý ve tvých troskách, milenec moří tvých rozjasněných, má věčně toužit z banální všednosti zpět ke kolébce Psychy a Erota, zpět v dobu, kdy se narodila bělostná z mramoru Afrodité? Zřím v duchu jitro na březích Hellady: tam její tvůrce v záři stál sluneční a s měkkých tvarů Pěnorodé zázračnou rukou svou roušku strhnul. Ó smutku, smutku! Žijeme posavad? Dnes moudrost školská střádá jen písmeny, kde paianem to zaznívalo na pozdrav zrozené božské krásy! 41 Mých mladých roků vidino kouzelná, tys mrtva, mrtva, v musea zakletá – leč bludný poutník ve tvých stopách po tobě do smrti tesknit budu! 1899.
42