Nostalgie.
Ó mrtvý světe ztracené Hellady,
mých mladých roků vidino kouzelná,
je možno vůbec, že jsi byla
krásná a vznešená na té zemi?
Host osamělý v museích antiky,
kde teskní torsa nádherných postav tvých,
a bludný poutník na pobřeží
modravých zátok tvých středomořských,
jak často smuten na tebe vzpomínám
a zřím tě znovu, nikoli truchlící
[40]
jen v zříceninách, v katalogu,
živou však, mladou a vzkvétající!
A vidím doby, ve kterých vznikalo,
co dnes je mrtvo, zakleto v kamenu,
a vidím lidi, zpité krásou,
v kráse a v umění šťastný národ.
Ó dobo dávná, navždy jsi odešla?
Ó mládí lidstva, není ti návratu?
Host osamělý ve tvých troskách,
milenec moří tvých rozjasněných,
má věčně toužit z banální všednosti
zpět ke kolébce Psychy a Erota,
zpět v dobu, kdy se narodila
bělostná z mramoru Afrodité?
Zřím v duchu jitro na březích Hellady:
tam její tvůrce v záři stál sluneční
a s měkkých tvarů Pěnorodé
zázračnou rukou svou roušku strhnul.
Ó smutku, smutku! Žijeme posavad?
Dnes moudrost školská střádá jen písmeny,
kde paianem to zaznívalo
na pozdrav zrozené božské krásy!
41
Mých mladých roků vidino kouzelná,
tys mrtva, mrtva, v musea zakletá –
leč bludný poutník ve tvých stopách
po tobě do smrti tesknit budu!
1899.
42