Přemysl.

Přemysl.
Poledne šlo mlčky zlatým Vyšehradem, v slunci spaly lesy, dálka modravá, pod skaliskem hradu tichým, klidným spádem stříbrotoká z dáli spěla Vltava. Přemysl v té chvíli z hradních síní vyšel v teskném roztoužení, v divné předtuše, a jak ševel řeky v tiché hloubce slyšel, zachvěla mu duší slova Libuše: „Město vidím velké, slavné, požehnané, v němž se obrodí má láska veliká, [139] jako zlatá báje v jitřním slunci plane, za nocí svou slávou hvězd se dotýká...“ Ještě cítil v duši sladkých slov těch hudbu, ještě zjevem kněžny žhavě schvácen byl, když v té chvíli ticha vlastní práce sudbu, prostotu své síly náhle pocítil. V slunci lesy spaly, žírná pole zlatá vlnila se krásná, kam zrak dohlédne, požehnaná Živa, plody přebohatá, dýchala v tom světlém žáru poledne. „Kyprá půdo moje, rodná matko země,“ Přemysl v to vzdychl, teskným bolem jat, „čím v té celé slávě, jež se snesla ke mně, čím zde v sídle bohů já se mohu stát? Libuše v čas příští zářná, nesmrtelná zvedá prorokujíc bílá ramena – a má všechna snaha a má ruka dělná klesá unavena, klesne zlomena. Libuše jak slunce věkům zářit bude, město její zlaté svět si podmaní – čím jsou pole moje? V příští zimě chudé zasypou je sněhy v lesním ústraní. 140 Plod jich těžkých klasů nasytí snad tělo – ale kde je sláva? Bouř mi zničí lán, a já se vší prací, vším, co srdce chtělo, pod žernovem časů zniknu nepoznán. A tak se mnou zajde moje pokolení, prostá vesnic krása zhyne s oráči – země, vše, co z tebe rostlo v záři denní, nádhera těch hradů, měst těch potlačí!“ Přemysl tak dumal – nezřel, na obzoru že se zvedla mračna těžká, sinavá, neviděl, jak bouře s nebem snoubí horu, neslyšel, jak z hloubky hučí Vltava. Necítil těch vichrů, které z lesů táhly, a jen velkým steskem na skále dlel jat, nechápal, proč v rozpor živlů neobsáhlý chví se jak hrst písku hrdý Vyšehrad. Tušil jen tu svěžest, která dýchla z polí, osvěžených náhle deště předtuchou, dýchal jen tu vůni širém po okolí, jásající v ticha chvíli bezduchou. A jen zemi slyšel, kterak oddychuje, a jen volnost cítil náhle v srdci svém, 141 přírodu jen chápal, která mraky pluje, která zpívá ptákem, dumá kamenem. Vyšehrad se zachvěl, blesk jak sletěl k zemi, v hrdých jeho hradbách balvan již se třás’, a jen kníže oráč, nádherou tou němý, nezlekán vsak bouří slyšel země hlas: „Nelekej se, synu, tvou je hrouda tato, budoucnost je tvoje, prací žehnána, všechno zniknout musí, nádhera i zlato, mého lůna jen se netkne Morana. Tvou jsem v časy příští, pokud ruka dělná vzdělává má pole, zbavena všech pout, se mnou i tvá práce bude nesmrtelná, ani v stopách knížat nesmí zahynout! Mým jest i tvůj národ, a tys otcem jeho a tys jeho bratrem – nechtěj pro něj lkát: pýchy své se zbaví, zbaví lesku všeho a jen rodným lánům bude děkovat. Zbaví se svých hradů, kde jen pýcha bují, kde se parob klaní a kde hyne duch – z mečů, z přílbic, štítů, jež se marně kují, urobí si posléz požehnaný pluh!“ 142 Přemysl to slyšel – nezřel, na obzoru že se jako hrady kácí mraků děs, zřel jen příští slunce, tušil příští zoru a v své svěží duši cítil vroucí ples. Tušil jen svou zemi, kterak oddychuje, nesmrtelnost cítil náhle v srdci svém, přírodu jen chápal, která mraky pluje, která zpívá ptákem, dumá kamenem. Viděl svoje Čechy, po nichž pole zlatá v dál se vlní krásná, kam zrak dohlédne, a kde jeho práce, láskou přebohatá, mohutní a roste k záři poledne... 1894.
143