TROSKY CHRÁMU

Jaroslav Kvapil

TROSKY CHRÁMU
[9] V snech tvého mládí chrám tvůj k nebi vzrůstá a fiálami dotýká se hvězd, v jich věčné reje pilířů směs hustá má smělou klenbu nad banálnost nést. Leč dávno zpěvná oněměla ústa, kol jiný svět a jiná doba jest – dnes v zříceninách leží huť tvá pustá, dnů všedních úpal žehne v prach tvých cest. [11] A v chudé trávě, jež kol vyklíčí, se otlučení šklebí chrliči, ač s vysoka se smáti chtěli světu. Tvé modlitby a hymny intimní se utopily v mlze podzimní – má duše, prchni! K smrti smutno je tu! 12