Romance.

Romance.
Doňo Inez, v noci oné, kdy jsem vyznal na kolenou, že mé srdce v lásce tone, šílen jsa a přeblažen – doňo Inez, v oné noci, když jsem jat byl spánku mocí, podivný se zdál mi sen. Zdálo se mi, doňo Inez, že jsem zemřel za své hříchy, ďábel duši moji vynes’ z toho světa do pekla; [116] v žhavé páře, plné záře, jako bochník u pekaře duše má se upekla. Ale lkání duše mojí k nebesům až proráželo, celé nebe slyšelo ji, slyšely ji světice – a ty klekly k bohu Otci, „Přispěj, bože, ze své moci!“ řekly jemu lkajíce. Plno slz hned nebem teklo, změklo přísné srdce boha, Jakuba on poslal v peklo, kde je nářek, pláč a kvil, kde se rudá výheň točí, žhavější než vaše oči, by mne nějak potěšil. Svatý Jakub sestoup’ s nebe, viděl, jak se v pekle smažím, kterak ďábel krev mou střebe, soucit v jeho duši pad’; v šíleném a divém lkání: „Moje paní, moje paní!“ když mne slyšel naříkat. 117 Leč když zvěděl; že tu hynu pro vás, Inez necitelná, řek’ mi vážně: „Milý synu, věc to sice strašlivá, ale kdybys, blahem záře, byl ved’ Inez od oltáře – měl bys peklo za živa!“ ................................. Procitl jsem náhle ze sna, Jakubův stín jizbou táhl, venku lkala bouře děsná, děsná jak ten těžký sen, Quadalquivir hučel z dáli, větry vály, blesky plály – a já povstal uzdraven. Buďte s bohem, krutá Inez, na věky už s bohem buďte: velkou pravdu sen mi přines’, vidím, co se mělo stát... Pravdu řekl svatý Jakub: páže, jdi a svěc mi nakup, chci mu v chrámě děkovat. 1892.
118