Romance.
Doňo Inez, v noci oné,
kdy jsem vyznal na kolenou,
že mé srdce v lásce tone,
šílen jsa a přeblažen –
doňo Inez, v oné noci,
když jsem jat byl spánku mocí,
podivný se zdál mi sen.
Zdálo se mi, doňo Inez,
že jsem zemřel za své hříchy,
ďábel duši moji vynes’
z toho světa do pekla;
[116]
v žhavé páře, plné záře,
jako bochník u pekaře
duše má se upekla.
Ale lkání duše mojí
k nebesům až proráželo,
celé nebe slyšelo ji,
slyšely ji světice –
a ty klekly k bohu Otci,
„Přispěj, bože, ze své moci!“
řekly jemu lkajíce.
Plno slz hned nebem teklo,
změklo přísné srdce boha,
Jakuba on poslal v peklo,
kde je nářek, pláč a kvil,
kde se rudá výheň točí,
žhavější než vaše oči,
by mne nějak potěšil.
Svatý Jakub sestoup’ s nebe,
viděl, jak se v pekle smažím,
kterak ďábel krev mou střebe,
soucit v jeho duši pad’;
v šíleném a divém lkání:
„Moje paní, moje paní!“
když mne slyšel naříkat.
117
Leč když zvěděl; že tu hynu
pro vás, Inez necitelná,
řek’ mi vážně: „Milý synu,
věc to sice strašlivá,
ale kdybys, blahem záře,
byl ved’ Inez od oltáře –
měl bys peklo za živa!“
.................................
Procitl jsem náhle ze sna,
Jakubův stín jizbou táhl,
venku lkala bouře děsná,
děsná jak ten těžký sen,
Quadalquivir hučel z dáli,
větry vály, blesky plály –
a já povstal uzdraven.
Buďte s bohem, krutá Inez,
na věky už s bohem buďte:
velkou pravdu sen mi přines’,
vidím, co se mělo stát...
Pravdu řekl svatý Jakub:
páže, jdi a svěc mi nakup,
chci mu v chrámě děkovat.
1892.
118