Motýli a vosy.
Básníku, jenž kráčíš světem,
motýlů roj nad hlavou,
unesen jich vzdušným letem,
oslněn jich záplavou –
rci, zda tobě nezdálo se,
hledícímu v jejich tlum,
jediné že chytré vose
líp je než těm motýlům?
Zlaté slívy v slunci plají,
nachem září broskví vděk,
[97]
hrozny sládnou v širém kraji
jako dívčí polibek,
obloha se v moře mění,
průhledná a nádherná –
kam teď dříve? Do hýření,
Či v tu propast nezměrna?
Za jara, když růže kvetly,
nad život a širou zem
chtěl jsi v zázrak vzduchu světlý
rozletět se motýlem,
fádní chtěl’s se opit rosou,
jež se jitrem rumění...
Hochu, líp je býti vosou
a s ní mlsat v jeseni!
Na ňadrech, jež dozrávají
nachových jak broskví vděk,
na rtících, kde touhou v taji
sládne horký polibek!
Je to jedno, v cukru rtíků
dokončit svůj krátký let –
či jak motýl na špendlíku
ve sbírkách kdes práchnivět.
98
Ať tě chytnou žáci vtipní
nebo kritik – stejný dík!
Ale aspoň notně štípni,
než tě vbodnou na špendlík!
1895.
99