Bedřich Smetana.
Tak teplá jak dech jara sladký,
a svěží jako bílý květ,
a měkká jako úsměv matky,
zníš, česká hudbo, v širý svět.
Svět chvěje se a naslouchá ti,
jak z našich bouří toužná zníš
a nad bojem a nad závratí
jak prostou krásou vítězíš.
Ó mrtvý mistře, zda v tom rovu,
kde ztichli snů tvých skřivani,
ten celý jásot cítíš znovu,
to nadšení a žehnání?
[161]
Ó zda to cítíš? v kráse prosté
a teplem, něhou bez mezí
jak tvoje dílo k slunci roste
a nesmrtelno vítězí?
Tak ze tvé duše rostlo ryzí,
tvým velkým srdcem zahřáto,
když nechtěl věřit národ cizí,
že v českém kraji svitá to.
Když český kraj se v bouři stmívá,
a znovu jal se osud hřmít,
dál v cizinu tvá píseň zpívá
a mluví za tvůj český lid.
Jak Tyrtaios jej nadchne k síle,
by věčně třásl tíží pout,
by mohl růsti ve svém díle
a nikdy, nikdy nezhynout.
By svěží byl jak její něha
a ryzí jako její vděk,
a v cizí příval, jenž nás šlehá,
by zářil krásy paprsek.
Buď pozdraven tou hymnou vděků,
již zpíval jsi a v níž jsi žil,
ty nejryzejší ze všech reků,
jenž pro svůj národ vítězil!
162
A věčně žij, kde s námi žije
tvá duše v hudbu zakletá,
zkad zlaté tvoje melodie
se rozlétají do světa.
Kde duši lidu, z níž jsi vyšel,
tvá píseň hřeje zářivá,
kde srdce jeho, jež jsi slyšel,
se rytmy tvými zachvívá.
A kde ta krása, již jsi zpíval
v to české žití zklamané,
jak zlatý pomník v časů příval
ti věčně, mistře, zůstane!
1893.
163