Advesperascitur.
Tři písně o životě.
1.
1.
My žijem příliš rychle, hochu,
leč bez úspěchu, věř mi to!
V tvar nezachytnem ani trochu,
co kolem nás je rozlito.
Sto dojmu denně tebe vzruší,
stem dojmů denně schvácen pláš –
leč než ti jeden utkví v duši,
stem jiných zas jej překonáš.
[31]
A všechny splynou v zmatek hluše,
a vyprchá z nich živý žár,
než uvězníš je do své duše
a v nedostižný nový tvar.
Ó vzpomínáš, co Horác praví?
Ne, nevolej ho v dnešní šeď –
tvá vlastní píseň tebe znaví,
a básně nejsou sladky teď!
Rci, voní dosud květy jara,
či chladne slunce z daleka?
Což změnila se země stará,
či samo srdce člověka?
Cos trpkého jen duše tuší,
a mladost pro nás nehárá:
nám nastal Velký Pátek duší,
Noc Veliká – však bez jara.
2.
2.
Smát a smát jen všemu
chceš se, duše má?
Život zřít, jak šílí v reji,
vidět smrt a nebát se jí,
smát se oběma?
32
Říci svému žití,
že se obláčí
zvolna v smrt, jež přec je zdrtí,
životem se smáti smrti –
zda to postačí?
Řekni, stačí ti to
v světa peřeje?
Moje bílá otrokyně,
usni, duše, na mém klíně –
teď už pozdě je!
3.
3.
Dnes hrdě odhodlán
a k smrti znaven zítra,
teď srdce dokořán
a jindy otrok nitra,
vše v jedné směsici,
již v duši máš –
ó bledý měsíci,
ó zda mě poznáváš?
Tvé světlo neláká,
tvůj terč je v mraky stažen!
33
Znáš ještě tuláka,
jenž o hladu byl blažen?
A hýřil tisíci,
když nouzi měl –
ó bledý měsíci,
i tys už zapomněl?
Já všeho dosáh’ již,
a příměří mě dusí,
je ticha přespříliš –
ó že vše minout musí!
Mám úsměv na líci
a lkal bych rád –
ó bledý měsíci,
jdi spat, jdi spat, jdi spat!
1896.
34