Dva fragmenty z ironické povídky „A la chinoise“.
(Psáno v prosinci 1890.)
Má drahá, odpusť, v dnech, kdy žijem spolu
– dvě květiny, jež tichou vůni dýší –
že ironicky tuto kapitolu
jak intermezzo v naši lásku píši.
Já žil ji dříve, než jsem poznal tebe,
nic tehdy v světě nebylo mi svato,
já znal jen bouře, ale neznal nebe –
já přísahám ti, láska nebyla to!
[100]
Z tmy přízraků teď v náruč kráčím nivám,
kde záře slunce zpívá sladce snivá –
leč rád se dosud na pagodu dívám,
jež monotonně kývá, kývá, kývá.
Mé nitro bylo pýchou rozerváno,
a potleskem má duše opila se;
já řekl: „Láska!“ – ona kývla: „Ano!“,
já řekl: „Hloupost!“ – ona kývla zase!
K mým banálnostem jako ke všem vzletům
ta pagoda se stejně kývat zdála,
rty orientu byly rovny květům,
a její ručka, ó jak byla malá!
A její oči! Nehněvej se na mne;
že ve vzpomínkách náhle letím jinam –
ty oči byly záhadné a klamné,
a na Číňanky se vždy rozpomínám!
V nich spala záře ospalá a šerá,
a modrý přísvit po řasách z nich splýval –
mně bylo vždy, jak čet’ bych Gautiera,
když v mandlové ty oči jsem se díval.
Já hledal lásku – a já neznal tebe!
Má drahá, viď, to zdání bylo klamné...
101
V těch jejích očích spalo jižní nebe,
svou lhostejností vždycky dráždila mne.
Zrak mandlový, pleť zvláštní, ramen ovál,
řeč trhaná a koketní ten kašel:
já sujetů k svým básním potřeboval –
a myslil jsem si, že jsem v tom je našel!
A její jméno? Máš prý podezření,
že Růžena se jmenovala ona,
že oné lásky ještě konec není;
a srdce mé že tajnou touhou stoná.
Nuž – Růžena! Tys tolik roztomilá,
že všechna faleš z duše mé se ztratí,
jak dotkne se mne tvoje ručka bílá –
já nedovedu věru zapírati!
Leč přísahám ti při všem, co mi svato,
to při tvých očích, které něhou svítí:
to byla choutka, láska nebyla to –
vždyť mluvil jsem s ní sotva třikrát v žitížití.
* *
*
Má báseň nyní všechny Musy volá
a nevím věru, zda se rozpomenu:
102
teď obligátní přijde kapitola,
kdy prvně zřel jsem onu zvláštní ženu.
Nuž, byl jsem pozván kamsi na soirée,
kam v dívčí krásu, v plémě pánů lysé,
a mezi výkvět jeunesse-dorée jaré
má duše občas nudit přichází se.
V té společnosti, která tehdy velká
a k smrti fádní, k zlosti moudrá byla,
mne milostivá naše hostitelka
té exotické krásce představila.
A ve chvíli, kdy někdo Beethovena
hrál krásně tak, že div mne neotrávil,
vzal na sebe jsem úkol gentlemana
a slečnu Růžu duchaplně bavil.
Ó s takou dámou mluvit nebezpečno,
a pravidelně bývám notně zklamán...
„Pán píše básně?“ „Četla jste je, slečno?“
„Ne – ale tuze chválila je maman.“
Co povídat jen...? „Čtete ráda básně?“
Své oči zvedla, kývla apaticky –
a potom řekla: „Ó ten hraje krásně –
já Beethovena ráda slýchám vždycky!“
103
V tom v saloně se vyskyt’ někdo jiný,
měl tuze dlouhé, rozcuchané vlasy,
zrak planoucí, jak měl by souchotiny –
já myslil si: „To virtuos jest asi.“
A byl to vskutku. Zvedl housle svoje
a šílené a s nervosní svou touhou,
pln divných gest a pln jsa nepokoje,
hrál mhouře oči fantasii dlouhou.
Cos moderního v oné hudbě snilo:
pláč táhlých tónů, nervosních a žalných,
mé celé nitro rozrušeno bylo
jak bludnou touhou po krajinách dálných.
Byl jásot v tom a šílenost v tom taky –
má dáma však se apaticky smála
a mhouřila dál mandlové své zraky,
hra vějíře se nekonečnou zdála.
Tříšť žhavých tónů jako víno tekla
a usínala v zádumčivém tichu,
když sousedka má za vějířem řekla:
„Ti houslisté jsou přece všichni k smíchu!
Hle, jak se zpil svou melodií žhavou,
jak rozcuchanou hlavou kývá k tomu!“
104
A potom hnula krásnou svojí hlavou
a řekla: „Maman, půjdeme už domů?“
Tu maman sňala lorgnon se svých očí
a vstává s klidem v každém tváře ryse;
hned kolem ní se mládež s chicem točí
a líbá ruce, vážně uklání se.
Má hostitelka maman vřele líbá
a táže se, zda příště přijdou zase...
„Že nepřijdete? Jaká je to chyba –
já ode dneška bych už těšila se!“
A zatím Růža poroučí se taky,
smích nucený hrá v pudrovaném líčku,
jak plaché ptáče mhouří svoje zraky
a natahuje žlutou rukavičku.
Hned salon pln je šumotu a hluku,
hra houslí ztichla, vášnivě dál nezní,
a slečna Růža podává všem ruku,
je půvabná a božsky graciesní.
Ted’ došla ke mně, ručku podává mi,
mne popletlo to, zved’ jsem oči v žase,
zář prstů jejích oko moje mámí –
neb rukavičky byly prosty zase.
105
Již cítil jsem, jak jejich kouzlo hřeje,
jen malý pohyb – a já dotknu se jich...
V tom Růža vzhlédne, rychle odtrhne je,
a „Pardon!“ sjede s vonících rtů jejích.
„Ó koketo!“ mne napadlo v té chvíli –
leč srdce řeklo: „Hle, co provedla ti...!“
a jeho hlas hned šeptal rozmařilý:
„Tu ženu musíš, musíš milovati!“
Když ze salonu zmizeli již všichni,
„Že musím?“ ptal se vážný rozum v hlavě.
A srdce zase: „ Rozumem svým ztichni –
to vypadalo věru vyzývavě!“
„Ba, vyzývavě,“ řekla hrdost moje,
„ta žena tobě kouzlo lásky vrátí...“
A srdce moje plno nepokoje
již zajásalo: „Musíš milovati!“...
„I hleďme, básník! Snad už touhou nelká?
snad jeho srdce Růža nerozhřála?“
mne vyrušila naše hostitelka
a prstem hrozíc důvěrně se smála.
„Ah, milostpaní, co vás napadá to?“
jsem říci chtěl, leč zakoktal se potom...
106
Ó bože, bože, to je svatosvato,
že zítra Praha bude mluvit o tom!
„Ach, odpusťte mi, milostivá paní,
že utíkám již...“ poroučím se v studu –
a ona v smíchu: „První báseň na ni,
ó viďte, zítra přece čísti budu?“
A Šel jsem. Sklíčen zpola, nadšen zpola
a cestou snil jsem o parfumu vlasů –
a to jest ona první kapitola,
již kritikům tím dávám ku pospasu...
107