Vpád barbarů.
Vše zjemnilo se, vkus náš choulostiví,
jsme zcitlivělí a jsme přeubozí,
jsme nedůtkliví, sensací jsme chtiví,
a s bohem koketují neznabozi.
Už hořkne vůně mladým pánům v nose,
a protože se vášně na hřích zvrhly,
teď lechtají se tam, kde líbalo se,
všech žen jsou syti, než je v náruč strhli.
Než najedli se, už jsou všeho syti,
jsou hříšníky, ach, než si zahřešili,
[130]
dřív zmláceni jsou, nežli byli biti,
jsou přemoženi, dřív než v bojích byli.
Než vzepjala se, klesla naše vlna,
a za jitra se nad námi už stmělo;
čas uzrál u nás, dřív než rozkvet’ zplna,
a v naše květy záhy napršelo...
Řím v úpadku! Ó mládeži ty stará,
tvým caesarům už pelichají vlasy:
teď nezbude než počkat na barbara,
když kulturu již všecku strávila jsi!
Teď nezbude ti, oběti své doby,
než uleknout se příští doby v bázni,
v svých paláců se zlaté zavřít koby
a podřezat si strachem žíly v lázni!
Ó jaká ztráta, smutek neskonalý!
Z tvých žil tam vteče zas jen čistá voda,
a lázeň tvá se krví nezakalí –
ó mládeži, ó věčná je tě škoda!
1897.
131