České jaro.
V hlubinách tvých, země má, jaro dávno spalo,
zrálo k plodům velikým, ke květům a k touze,
nám se o tvém zázraku zdálo jen a zdálo,
ale po tom jaře tvém toužili jsme dlouze.
Řekli jsme si stokráte: „Tys nás porodila,
chudou jsi nám matkou snad, ale přec jsi matkou,
my ti dáme rádi vše, co jen duše snila,
krev těch srdcí horoucích i svou něhu sladkou!“
I ta víra zmizela, že přec jaro bude –
ale přece chtěli jsme tebe v srdcích schovat,
svoje snění bohatá i své žití chudé
tobě, rodná matko má, rádi obětovat.
[137]
V hlubinách tvých, země má, jaro přece spalo;
přes noc sněhy zmizely, nebe zjasnilo se,
v měkkém vzduchu jihlo to, ve slunci to tálo,
a tys, matko, tonula ve květech a rose.
Jak jsi krásná, země má, nadšená a svěží,
bohatá jsi prací svou, sílou požehnána,
tragedie dějin tvých v hloubkách hrobů leží,
ale tvoje přítomnost vzrůstá zoří rána.
V jasný vzduch jak skřivani naše písně letí,
v jejich trilcích jásá to, šeptá to a nelká,
vidí tolik teplých hnizd v lůně vzkvetlých snětí,
kde jen láska tulí se horoucí a velká.
Ó ty budeš velká dál – s hrudí prostřelenou
nechať padnem v klín tvůj zpět, ty tu budeš s námi,
tvoje snivé květiny nad hrob se nám sklenou,
slunce bude o nás snít tvými nad lukami.
Jeseň přijde možná zas, přijde zima v zlobě,
v němé snění stají se svatost tvá a síla –
ale ještě ve hrobě vzpomeneme sobě,
že jsi byla mohutná, že jsi krásna byla.
1891
138