UTRPENÍ.
Zavřené brány u tolika měst...
A tolik pustin, tolik nočních cest
a tolik vod, v nichž noc se shlíží pouze...
když klopýtám, posměšný slyším smích,
(sedají hloupé sovy na větvích)
já šťastným však jsem v snu svém a své touze.
Jdu v nocích jen a odpočívám v dnech,
(je prudkým čelu mému slunce žeh)
jdu v nocích jen, kdy chlad se v stínech tříští,
kdy repot hvozdů hledá doprovod,
kdy ztichlým vzduchem hukot slyším vod,
kdy vítr tiskne vlny vřesovišti.
Tak sám tu jdu – po tolik mladých let...
Dnes oči mé v neznámý hledí svět,
svět, jenž je sluncem bílým.
Jsem cizím v něm... Nepru se o rozdíl.
Neb o léta jsem již se opozdil...
Nepoznán hlavu chýlím
a dí o mně, že šílím...
41