PYRRHOVA VÍTĚZSTVÍ.
I.
Když v líné mlhy zatne dráp svit lesklý měsíce,
modlitby lesů mísí se s modlitbou zvonice,
vycházím ze své samoty, ve dlani mládí meč...
Vstříc kráčím stínům večera, v nichž zlá mé čeká seč...
Skryt v mlhách číhá soupeř můj, můj nepřítel, můj žal.
A od let jsem již zoufale s ním denně bojoval,
on zranil mě, já zranil jej, však nemůžem’ se sklát,
ač on by rád tak učinil, i já jej zabil rád...
Za šumu lesů, svitu hvězd a při hukotu vod
vyměřujeme odvážně svůj každý sek a bod
a vždy až dosud prchl v dál, prch’ s hrozbou na svých rtech...
Až dosud byl jsem vítězem... Však konec bojů všech?...
II.
Když ve snů zpěvném potoku krev stírám se svých ran,
zní v hukot vln hlas kvílící, zpěv přidušený hran,
jenž úkoj nese bolestem a zář jde chvějící
mi ztýrané mé do duše a přeji zemřít si...
37
Svou hlavu klada v polštář mdlob cítím, jak slabým jsem,
že Žal jest mne již silnějším, ač přec jsem vítězem
a čekám boj, kdy podlehnu ze všech se bráně sil,
neb mnoho krve uniklo již z raněných mých žil...
38