Hraběnce *** na památku.
Nejen k jídlu ústa,
Také pro líbání;
Nejen k práci ruce,
Také k objímání;
Jestliže to hřích je
Milovati Tebe –
Ach, již musím hřešit,
Odpusť mi to nebe!
Když jsem ondy večer
Seděl podle Tebe,
Myslil jsem, že anděl
Padl ke mně s nebe!
Neodletuj ještě
A zůstaň radš tady,
Kde Ty bydlet budeš!
Bude nebe všady!
143
U cesty vrabeček
V konopí si sedí,
A kdo okolo jde,
Pilně na vše hledí;
Jde tamtudy párek –
„Činčiryryry!
Vás já se nebojím,
Byť jste byli čtyry!“
Kéž mám ze všech moří
Perly na Tvé šaty,
Pokryl bych Tě jimi
Od hlavy do paty!
Kéž mám všecko zlato,
Co má země v sobě,
Dal bych samých korun
Nadělati tobě! –
Kdyby Tě mé oko
Bylo nevidělo,
Byloby mé srdce
Nikdy neželelo;
144
Kde shledání není,
Není rozloučení,
Aniž kvésti může
Bez bodláků růže.
Ach, proč tu na světě
Všecko mine, hyne –
I ta skrytá rozkoš
Jako voda plyne;
Vemte koni obrok –
Však vám nezakluše,
A já nyní chodím
Jak tělo bez duše.
„Drahý kámen hledá
Mezi kamínkami!
Novou hvězdu hledá
Mezi hvězdičkami!“
Mýlí se ti lidé –
Hledě v zem i nebe,
Kámen ani hvězdu,
Já vždy hledám Tebe!
145
Když jsme při měsíčku
Ondyno si sedli,
Rozum můj a láska
Spolu vojnu vedli;
Láska se bránila
A stavěla hrady –
Ale krutý rozum
Boří všecko všady.
Šustí listí, šustí
V zahradě v ořeší:
Že mě tu na světě
Pranic už netěší!
Šustí listí, šustí
V tom povadlém chrustí:
„Kdo nedoufá více,
Tomu zhasla svíce!“
Děkuji, měsíčku!
Za tu věrnou lásku,
Že jsi dvěma srdcím
Svítil na procházku;
146
Děkuji, měsíčku!
Že jsme, kdy jsme chtěli,
Ani tebe, ani
Sebe neviděli! –
Pořád ti mráčkové
Po nebi běhají –
Zdá se, že tam něco
Věrného hledají;
Ode mne si radit
Vy, mráčkové, dejte:
Stálosti na světě
Nikdy nehledejte!
Ó, že Tě tu zas mám
Po trpké přestávce!
Pojď! tu se posaďme
Na té známé lávce –
Ach, jen blíž, jen blíže
Skloň se do náruče,
Abys ucítila,
Jak mi srdce tluče.
147
Tento důkaz přízně
Rád beru a vděčně;
S tím psaníčkem já se
Nerozloučím věčně!
To já na svém srdci
Budu nosit všude –
To mě sladce mučit
A zas křísit bude!
S Bohem, drahá dívko!
Jdi tam k svému městu;
Ach, já často skropím
Slzami tu cestu.
S Bohem, drahá dívko!
Krutý osud kyne –
Jdi již, já Tě nutím,
Ač mi srdce hyne.
Co pak je mi po vší
Kráse toho světa –
U mne jest už na vždy
Po všem všudy veta!
148
Mně snad tehdy jen zas
Vyjde hvězda jasná,
Až uslyším jednou,
Ty žes aspoň šťastna.
Setři pak tu slzu,
Dívko nejmilejší –
Pohleď na ty hvězdy
A buď veselejší! –
Co se na tom světě
Se slzou rozejde,
To se tamto jistě
Všecko zase sejde.
Nesklopuj ty oči,
Ty okýnka jasné,
Abych jima pohled,
Do Tvé duše krásné!
Sem ta žhavá ústa –
Ať se sejdou směle!
Takto duše jedna
Žije v dvojím těle.
149
Ještě jenom jednu
A to naposledy –
Pokud nám nezajde
Ten měsíček bledý;
Tisíckrát on vyjde,
Tisíckrát on zajde,
Ale nás tu spolu
Nikdy snad nenajde.
Vějte bujní větři,
Lesové se chvějte,
A vy nebesa se
Na vše strany tmějte:
Abych neuslyšel
Vzdychat srdce věrné,
Abych neuhlídal
Víc ty oči černé.
150