Učený pes.
Jakýs kramář kdesi
Našel psíka pobludníka,
A schopnosti jeho vida,
Chytil pana větroslida,
Potom ale –
Dav mu holí „pí a jez!“
Uvázal ho k svému vozu
– na řetěz.
Brzo na to přijeli jsou mezi lesy;
Kramář pustiv koně ve dolinu
na lučinu,
Psovi, aby naučil jej po dvou skákati,
Počal na píšťalku pískati.
Psíkovi se na počátku nechtělo,
Neboť žádné to proň vnady nemělo;
[296]
A však nešlo-li to chtíčem,
Napomahal učitel svým bičem.
Potom, po nedlouhém čase,
Počal kramář učiti ho zase;
A tak se to veždy dělo,
Kdykoliv se kramářovi chtělo;
Dřív pak, než ten velký opustili les,
Z toho psíka pobludníka
Přeučený udělal se pes;
A každý, kdo ho jen uhlídal,
Velkou kramářovi chválu dal,
Nemoha se nadiviti dosti
Nadepsovské umělosti.
Prvním rokem
Pán byl toho psíka sokem,
A sotva že druhé leto odplovalo,
Zvíře lépe nežli kramář tancovalo.
Jednou je přivedla silnice
Do bohaté vesnice;
Kramář zabubnoval,
A produkcí se psem oznamoval.
297
Všecko vůkol poslouchalo,
A ty divy slyšíc, uši huby otvíralo.
Počne se;
Ani vlas na lidech nehne se.
Kramář se jme pískati –
„Hojda! psíku – hop, hop, hop!“
Pes se nehnul, pán ho kop;
Začne znovu pískati:
Pes se ale nechce jaksi hýbati,
Neboť dlouhým cvikem
Bylo mu to jako zvykem,
Že když se měl dáti do skoku,
Musel vidět pána křepčit po boku.
Kramář toto znamenal,
A hned křepčiti se jal:
Ale vše, co vůkol stálo,
Hlasitě se smálo,
Kterak mile uhlídalo,
Že to zvíře líp než kramář tancovalo.
I dí on: „Vy páni hosti!
Nedivtež se jeho umělosti;
Dost jsem já se namučil,
298
Než jsem ho to naučil,
A zdrtit jsem jeho musel kosti,
Než jsem přivedl ho k vzdělanosti!“
To řka, pohladil psa karabáčem. –
Ale slyšte divy:
Pes ten černě sivý
Na kramáře hledí;
Zaškaredí –
Oheň pouští zrakoma,
Zlobou se i rozvzteká
A zapěněnýma ústoma
Slova jako lidská vyštěká:
„Dokonav
Svůj osudný stav,
Žádám tebe, duchu můj,
Okovů mne zbav!“
Všecko vůkol trne;
Vše se odtud strachem hrne.
Řetěz se psa upadne –
Pes ho zubem popadne,
A kramářovi ho na krk hodí,
299
A po světě za řetěz ho vodí;
Vodí ho již tisíc a dvě léta,
A vodit ho má až do skonání světa;
To pak na výstrahu těm, jenž chybně
Boží tvory nutí k umělostem,
A to krutě, proti jejich přírodnostem.
300