Svatba.
Z Krkonošských hor se Labe
Vážně vyvalilo,
Trudně sobě dráhu dlabe
Až ku prorockému dubu,
Jenž se nehrozí věčnosti zubu.
Aj, tu se mu božstvo vyjevilo.
„Řeko, stůj!
Proč točíš tak na pravo tok svůj?“
Tak se ptalo.
Labe v odpověd mu dalo:
„Abych se žádným se nepotkalo.“
To když řeknulo,
Šumotem pěnným se zedmulo.
V tom od východu
Jilovatém po schodu
Přiletěla bystrá Orlice;
[329]
A když Labe uhlídala,
Dívčím studem na levo se dala.
„Řeko, stůj!
Proč vracíš tok svůj?
Sem se viň, zde ženich tvůj!
Růžolící Labe
Cestu sobě k své nevěstě dlabe.
Tys jeho, on budiž tvůj!“
Co když mladé Labe slyšelo,
Hned studem se zardělo –
Neboť se jemu zalíbila
Nelíbaná posud mladice,
Lepá Orlice;
A když slunce zapadalo,
Tito proudové se spojili,
Barvu jen, ne jestotu svou změnili,
Potom hlučnou svatbu strojili.
Všecko ku kvasu se hnalo
Z naší vlasti zdálené: –
Všecko Češi jen a Slované! –
Já tam také byl,
S nimi jed’ a s nimi pil;
A proč bych se za to styděl?
330
Vždyť to každý viděl,
Že mne – pozvali. –
Co mně ale nejdivnější bylo,
Jest, že když se hovořilo –
Ač se zdálo, jakoby se neznali –
Všickni sobě rozuměli;
A předc jako tyto řeky
Spojiti se nehleděli,
Aby skrze věčné věky
Valili se jarně, jistě, mile –
V jedné síle! –
331