PODZIMNÍ VEČER
Do vzduchu prohřátého hltavě se ssaje
šedivý příval soumraku a z ohně šlehá
krvavý reflex pokojem. V mé duši taje
ztlumená hudba snův a zádumčivá něha.
Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,
jak slabý náčrtek ční kříže z šeré kresby;
a v lampách chrámových zář věčných světel vzchází
na zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.
Do moře šedých vln se pásy lesů noří
a proudy černých vod se zhustlé ke dnu níží;
zpěv panen klášterních se vlní z oratoří
a k ložím nemocných se těžký spánek blíží.
Na mramor plačící se slzná rosa ssedá;
do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;
nad zemí obloha jak těžká klenba šedá
a v kámen tesaná se zdvíhá dutou koulí.
Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.
U černých moří prostoru se strhly hráze.
Vystřikla hustá pěna tmy, a do hlubiny
zem pohlcená sesmykla se na své dráze.
A z obřích dimensí do temna pohroužených
jak tisícerých křídel vnímám šum a vání;
v něm slyším jásot duší smrtí vykoupených
a nově narozených úpěnlivé lkání.
25