POHYB NĚMÝCH ÚST

Otokar Březina

POHYB NĚMÝCH ÚST
Z výsluní tajemného žár do mé duše dých’ jak upomínka světla do zraků vyhaslých. A z mlčení, jež válo v mých stínů černý vzrůst, se třásla marná sdílnost jak pohyb němých úst. Zlá žízeň z hlubin věcí mi v tváře zadechla? Či blízkost věčných vichrů má touha zaslechla? Žeh nocí stravujících jsem v duši ucítil a z mraků potrhaných den věčný zasvítil? Či znova, sestro dálky, můj přízrak, bled a tich, slov příštích tíži na rtech, šel září zraků tvých, a výkřik němé bázně, jenž vstříc mu letěl tmou, z niv mrtvých ticha tvého jsem slyšel duší svou? Prach siný jiných sluncí se skládá na všech snech, a lilií všech vůně má smrti silný dech, a nejhlubší hlas duše, když zazní touhy pln, v svém zádumčivém chvění hrá hudbou věčných vln. 112

Kniha Básnické spisy (in Spisy Otokara Březiny, svazek 1) (1948)
Autor Otokar Březina