ŽENY
Co zpívá večer nad královstvími, nad městy, nad oseními
a nad cestami tajuplnými, soumraky zarosenými?
Čí ruce v sadech západů, když pod nebesy zaplanou,
po tisíciletí vám růže trhají jak na přivítanou?
Když po dni lásky vracíte se z díla svého zemdleni,
dech černé země stoupá k vám jak věků příštích tušení:
bratrská města gigantská se tyčí v zlatém obzoru,
sen kovů, zahrad světelných a rytmů zvířených a mramorů.
A v sluncích, která míjejí a zhasínají, svítají,
žen bílé ruce rozpjaté se jako záře kmitají
a z věků do věků vás lákají, prchají před vámi
a věčným gestem krásy své k vám hovoří jak osud, neznámy.
Ó mocné ruce zářící, kam naši touhu vedete?
Do jakých zahrad procitlých, jež věky snily zakleté?
Do jakých tich, kde zaznívá v žal příliš velké nádhery
zpěv ptáků polárních nad melancholickými jezery?
Myšlenek oblaky jak ostrovy do moře světla ční,
pokryté fosforeskující vegetací měsíční,
a našich srdcí zachvění je zazvoněním na březích
při odpoutání lodí zakotvených na stříbrných řetězích.
A zraků v lásce zhroužení je plavba v němá zámoří,
kde šlehají jak plameny duchových světů pohoří
a jako větve v sebe zapjaté nesmírná nebesa
se třesou dávným jitrem kosmického pralesa.
209