Filosof vážný umíral,
zkalené zraky zavíral.
Udělal lékař nad ním kříž,
a Smrt u něho stála již.
„Nu, filosofe,“ pravila,
„já přišla, bych tě zkosila.
Ty všecko víš, ty všecko znáš
a světu lehce s Bohem dáš!
Vždyť všechno je tu marnost jen
a život sám – to pouhý sen.
Vždyť sláva, čest – ty pominou
a štěstí pouhou bublinou.
A nejlépe je v zemi spát,
tak říkával jsi mnohokrát.
Nuž, dobrou noc, je dávno čas,
už kosa čeká – zralý klas!“ –
Však filosof jen smutně vzdych’
a ruce sepjal, v loži stich’.
Zří v duchu průvod pohřební,
u předu páni velební,
a ministranti potají
se do rukávů chechtají.
Za nimi rakev, v ní on sám
propadlý navždy temnotám.
Na víku květin celý stoh,
ach, kéž by jen je shodit moh’.
Ty vavříny, ty těžky jsou,
jak centy leží na prsou – –
Za rakví samý hodnostář,
kabáty černé, vážná tvář.
A v průvodu ta pestrota,
a za průvodem – žebrota – –
Smrt z myšlenek jej vyruší:
„Otálet moudrým nesluší!
Pojď, neodkládej, již je čas,
zostřena kosa, zralý klas.
Co, muži moudrý, může tě
zdržovat ještě na světě?“
Však filosof si vzdychl jen
a dále spřádal divný sen:
Již průvod došel na hřbitov,
tam u zdi bude jeho rov.
Tam jáma zeje mělká sic,
však hrůza odtud vane vstříc.
Tam zasypou ho – nahoru
mu dají pomník z mramoru. – –
Již s průvodem zde tedy jsou,
kněz pomodlil se nad truhlou,
zpěvácký spolek zapěl tak,
že zakalil se mnohý zrak.
Sám mudrc – ani netuše –
byl dojat věru do duše.
V tom purkmistr, aj! vystoup’ teď,
lid kolem stísněn jako zeď.
„Pst! ticho!“ zní to odevšad,
„pan purkmistr chce řečnit snad!“
A každý tají v prsou dech
a na řečníku oči všech.
Popotáh’ vestu, manšety
a stojí jako zakletý.
A pokašlává pomaten
a hledí, hledí k zemi jen.
Na čele potu krůpěje –
ach, kam se chudák poděje!
Otevřel ústa na konec –
teď uslyšíme slůvka přec?
Ne! Ústa tiše sklapla zas
a – V tom se ozval Smrti hlas:
„Aj, filosofe,“ pravila,
„což jsem se v tobě mýlila?
Ty všechno znáš, ty všechno víš,
nu řekni, proč tu otálíš?
Co velikého může tě
zdržovat ještě na světě?“
A mudrc vzdech: „Ó, nespěchej,
a minutku mi ještě přej!
Ó Smrti! Chtěl bych slyšet jen,
co o mně poví hlupák ten!“