NEVINNÝ.
Na nebi bylo plno chmur. –
Letěly vrány přes náš dvůr.
A jedna sedla na střeše,
přinesla něco k potěše.
Přinesla v zimě poupátko,
malinké hezké děťátko.
Volala s hůry: „K vám, k vám, k vám,
děťátko nesu, kam je dám?“
Jak panímáma slyšela,
závorou dvéře zavřela.
„Jsem stará – co si počnu s ním?
leť jinam, k nám tě nepustím!“
68
Šafářka vyšla ze vrátek:
„Mám sama už pět holátek!“
A čeledínka ve zlosti:
„Mám,“ řekla, „jiné starosti!“
A hospodář šel, pušku chyt’
a chtěl tu vránu zastřelit.
Slyšela naše Anička,
tak nezkušená, mladičká.
Hned vyšla na dvůr ve spěchu:
„Je třeba vráně oddechu.
Z daleka letí ubohá,
vždyť děťátka jsou od Boha.
Jen odpočiň si, nespěchej
a děťátko mi, vráno, dej!“ –
A vrána jen se divila:
„Co že to pravíš, rozmilá?
Vždyť nevíš co a kterak s ním!“ –
„Ať nevím, však se naučím.
Jen do komůrky mi je nes,
ať pokolíbám ještě dnes.
69
Do bílých plínek si je dám,
a pochovám a zulíbám!“ –
A tak to bylo, tak, tak, tak,
ať mluví lidé všelijak.
Ať svádějí to na mne jen,
já dojista jsem nevinen!
Nu, věřte mi to – proč bych lhal?
Já jsem tu vránu neposlal!
70