BALADA
O MRTVÉM ŠEVCI A
MLADÉ TANEČNICI
A JINÉ ROZMARNÉ BÁSNĚ.
NAKLADATEL F. ŠIMÁČEK V PRAZE.
[3]
Tiskem „UNIE“ v Praze.
[4]
PŘÍTELI
FRANT. PROCHÁZKOVI
VĚNOVÁNO
[5]
BALLADA O MRTVÉM ŠEVCI
A MLADÉ TANEČNICI.
Přes náves za humna do polí
muzika vesele hlaholí,
basa a skřipky a píšťaly
dlouho už na chasu volaly.
Zní ohlas muziky přes pole širá,
za obzor zapadá, v daleku zmírá, –
jak umí hudba ta lákavě zvát!
Do šera večera pěšina bílá
z olšoví nad mlýnem se klikatila, –
vidíš-li bílou tam sukýnku vlát?
Jde hezké děvčátko, černé má oči,
červené pentličky ve vrkoči,
pospíchá, pospíchá, ňadra se dmou,
hebounké tvářičky purpurem žhou, –
hudba zní! V kole se všechno už točí!
Pospíchá, pospíchá, – u cesty teď
nizounká mihla se zeď.
7
A za ní kříže se zvedají řadou
a hrozí do šera rameny černými,
na rovy zarostlé pod nimi
dlouhé a smutné stíny se kladou.
Eh, což ti mrtví! ti pokojně spí,
ni skočná polka jich nevzbudí!
Amálka pospíchá, sukýnka vlaje,
z daleka muzika láká a hraje,
nožky už tančí, tváře jí žhou,
pod těsným živůtkem ňadra se dmou.
S horkého čela si shrnula vlasy.
Hle, v černých kadeřích chyběl jí květ, –
to cestou jej ztratila asi!
Mrzutě dívka se ohlédla zpět.
A jak se pěšinou nazpátek dívá,
za zdí tam růžový proutek se kývá,
a na něm rozkvétá krvavý květ.
Na hrobě propadlém, zarostlém travou,
nikomu nekvete, zítra snad
dojista větrem by spadl a svad.
Hodila Amálka svévolně hlavou,
utrhla, do vlasů zapletla květ,
ze hrobu vyrostlý květ,
tu růži krvavě žhavou –
a zase poskočí a dá se v let,
až bílá sukýnka ve větru vlaje –
vesele z daleka muzika hraje!
8
Ale ať hraje, jásá a zní,
tam za zdí mrtví se nevzbudí!
Šla chvilka za chvilkou. Půlnoc už byla,
přes pole, přes dlouhé záhony obilí,
kde klasy hedbávným šumem se vlnily,
měsíčná záře se rozproudila.
A ještě muzika v daleku hrá,
taková bujná a vášnivá,
ve stínech půlnočních doznívá!
Amálka umdlena divokým vírem
z náručí hochů se vyrvala již,
pěšinou zamihla v poli se širém,
běží a běží – kol smutná je tiš.
V prsou však děvčeti srdéčko bije,
a hlavou veselé jdou melodie,
na rtu jí pohrává smích,
v hlubokých očích jí plaménky hoří,
tvářičky do temna rdí se, a v nich
důlky se rozmilé tvoří.
Pospíchá k domovu. U cesty teď
nizounká mihla se zeď.
V měsíčné záplavě kříže se černají řadou,
a černé stíny se u pat jim na rovy kladou.
Amálka proběhnout rychle jen chtěla,
ne, strachu neměla, mrtvých se nebojí,
9
ať spí tam pod drnem v pokoji!
Křížek jen nedbale dělá.
Šlehla tam přece však očima stranou.
Hle, bílé plaménky po hrobech planou,
ze země potichu tryskají.
A na zdi zbořené u cesty na kraji
sedí kdos skrčený, do dlaní hlavu svou chýle,
měsíční paprsky bílé
skrz na skrz tělem se kmitají.
Krev stydla v Amálce a hrůza jala ji,
nohy jí poklesly, v očích se zorničky šíří,
srdéčko zatlouklo, v hlavě to víří,víří.
Ten na zdi náhle teď hlavu svou zved’,
kalnýma očima k Amálce hled’,
zsinalý obličej obrátil k ní
a zří,
kalnýma očima strnule zří.
Šedé má vlasy a prořídlé jsou,
ostré a protivné rysy,
věneček vousů má pod bradou,
šaty jak za dávna nosili kdysi.
Zelený kabát mu s ramenou visí.
Jak líně ve vzduchu nohama klátí,
holenní kosti v nich z daleka znáti.
„Dlouho se nevracíš!“ skuhrat se jal,
v páteři kosti mu zaskříply temně,
jak hlavou zakýval. „Pojď blíže ke mně,
10
já jsem už před chvílí ze hrobu vstal,
z mrtvého, smutného stínu!“
A prsty suchými setřásal
s kabátu nažloutlou hlínu.
Jak vrostlá do země Amálka stála,
chvěla se úzkostí, dechnout se bála,
v žilách jí srážela mladá se krev.
„Proč jsi mně utrhla růžičku s hrobu?“
vykřikl najednou hrozný ten zjev,
viděla v očích mu zablýsknout zlobu –
„proč jsi mně utrhla jediný květ,
který mi popřál ten nevlídný svět?“
Vydechla sotva, jak hrůzou se chvěla:
„Já nevěděla!“ –
Čím déle hleděla jemu v líce,
známým jí zdál se být víc a více.
A jak se potichu se zdi teď smekl,
opravdu mrtvého poznává.
Je to on! je to on! Kdo by to řekl?
a strach s ní napolo spadává.
Vždyť je to – Pánbůh ví! – jen mistr Dratvička.
Když byla Amálka maličká,
botky jí dělával zapínací.
Proč se teď najednou z hrobu vrací?
Býval to mládenec starý a mrzutý,
s kladívkem ku práci celý den sehnutý
u okna seděl a tepal a žmolil,
11
nemluvný, plachý a stydlavý,
s děvčaty hledati zábavy
nikdy si za živa nedovolil.
Teď stojí a hlavou plesnivou kývá,
do hezkých tváří se Amálce dívá.
A když jej viděla nehybně stát,
ty vážně stažené studené rysy,
jak ruce v rukávech bez vlády visí,
jak pod ním chvěje se spuchřelý hnát,
očka jí počala šelmovstvím hrát.
Úlisně prosila: „Pro Boha!
odpusťte, čím jsem vám křivdila, ubohá!“
A mrtvý řekl – tak smutně to znělo:
„Proč jsi mi vzala ten růžový květ?
vrať mi ho zpět!“
Brada se počala lehce mu chvět.
Amálka potichu myslila si:
„Kdo, mistře Dratvičko, kdo že to byl,
kdo vám tu růžičku na hrobě zasadil?
hezounké děvčátko asi?“
Hleděl jí do očí a četl z nich,
co myslí, co značí tajený smích.
„Uhodla’s! Když jsem tu zasypán zemí
osaměl za tou zdí opuštěn všemi,
přišla sem – mladá a rozmilá –
přišla a na hrob mi růžičku vsadila,
12
se smíchem veselým pravila:
„Přináším růžičku z lásky ti,
ať se tu ujme a uchytí,
ať ve hrob černý a studený
hluboko zapustí kořeny,
ať v rakvi srdce ti vyssají,
po smrti klidu ti nedají!
Nebudeš, nebudeš klidně spát,
že’s nechtěl v životě lásky znát!
že’s nezved’ kvíteček jediný,
jenž ti kvet’ u samé pěšiny!“
Smála se trpce tak. Po mnoho let
růžový keřík mi na hrobě kvet’.
A květ ten krvavě plamenný
hluboko v černou zem zapustil kořeny,
krev moje v těch květech ohnivých!
vyrostly z prsou mých!
Mé jsou to květy!“ – A najednou vztáh’
dlouhé a kostnaté ruce a dychtivě sáh’
po rudém poupěti.
Krvavě svítilo v kadeřích děvčeti.
Chytil a vyrval je, k propadlé hrudi je tiskne,
v očních mu důlcích to radostí blýskne,
ohníčky rudé tam počaly plát.
Amálka chtěla se na útěk dát,
ale cos víže ji – úzkostí zmírá,
jediný vlas její, jediný vlásek jen
13
o stonek poupěte otočen
poutá ji, víže ji – marně se vzpírá,
nemůže přetrhnout hedbávný vlas!
„Pojď blíže!“ slyší jen strašlivý hlas,
„nevíš, jak srdce mé za živa
po lásce toužilo žhavě,
jaká to muka jsou strašlivá
v prsou i v plesnivé hlavě!
A já šel životem bláhový –
tak mnohý kvíteček růžový
u cesty na mne čekat se zdál,
já se ho utrhnout bál!
A jenom touha mi sžíravá zbyla,
hrobová hlína ji neudusila!“
A slyší Amálka trpký a tlumený smích.
Umrlec lačně tak do očí hledí jí,
kol prstů dlouhých a kostnatých
tenounký vlásek si pomalu ovíjí,
a na něm k sobě vždy žádostivěji
přiklání hezounkou hlavičku její,
marně se vzpírá, je blíže a blíž! –
hrobová plíseň ji dusila již.
„O, mistře Dratvičko!“ ručky své spíná,
„nechci jít s vámi! Je chladná tam hlína!
Jsem tolik mladá, chci teprve žít!
Pro Boha! Nechte mne odejít!“
14
„Neboj se!“ řekl jí, „vždyť já chtěl jen –
ve hrobě neklidný týral mě sen,
ve snách a v stuchlině pod těžkou zemí
po nebi, po hvězdách stýskalo se mi!“
Z daleka vesele muzika hrá,
opojná, bujná a vášnivá,
v divoké akordy vyznívá.
„Slyšíš, jak vábivě hudba zní?
Stlumená touha tak chvěje se v ní,
jásavé tony, jež letí sem,
jako by svítily životem.
Jako bych v dáli, v té mlživé dáli
slyšel své zapadlé mládí se smát. –
Takhle tak za jitra jedenkrát
muziky hrály,
fábory a dívčí vrkoče vlály – –
Poslyš, jak přes pole sladký se přenáší hlas,
jak by ta chvíle se vracela zas!
Cítím, jak v duté a vypráhlé hrudi
stará se ozvěna budí – –“
Objal jí ohebný a štíhlý pás. – –
V daleku vesele muzika hrá,
opojná, bujná a vášnivá,
v divokých akordech vyznívá.
Po cestě ve svitu měsíce
15
dva stíny vznáší se ve víru kroužíce.
V závrati Amálka zavírá oči,
v náručí kostlivce dechu již pozbývá,
ale jak muzika zaznívá,
poslušně v taktu se točí.
Hudba zní divoko, divoko, divočeji,
akordy v paprscích luny se chvějí.
Amálka tanci se oddala celá,
hudba ji vášnivá opíjela.
A tančí a tančí – lhostejno s kým,
až bílé sukně se rozlétají,
až dlouhé vrkoče ve vzduchu vlají,
v modravém přísvitu měsíčním.
Najednou zaslechla, kosti jak zachřestí.
Vytřeští oči a vidí – neštěstí!
Plesnivá lebka se tanečníku
s páteře smekla v tom okamžiku,
někam se kutálí do trávy.
V zeleném kabátě při každém skoku
kosti mu skřípají v boku,
a prázdné dlouhé dva rukávy
do kola lítají v divokém reji –
mrtvý se propadá v náručí její!
Vykřikla hrůzou a zdrcena stane, –
pozdě již! Po cestě kosti jsou rozsypané.
Hnedle je po zemi hledat se jala,
zakryla kostičky kabátem zeleným,
16
ten kvítek růžový uvadlý přidala k nim
a nad tou hromádkou potichu lkala:
„Hle, mistře Dratvičko, co jsem vám udělala!
Vidíte, bláhový, vidíte,
proč vy už raději nespíte?“
V tom cosi lehtá ji na hebkém líčku.
Paprslek sluneční pad’ ve světničku –
Amálka protírá oči.
Ach, Bože, Božíčku, vždyť už je den!
Zlekána s postýlky skočí.
Jaký to hrozný byl sen!
Divokým tancem se doposud hlava jí točí,
krev proudí bouřlivě, a nožky její
klesají mdlobou a pod ní se chvějí.
Dosud však v paměti hudba jí hrá,
taková sladká a vášnivá,
tichounko, tichounko doznívá...
17
LUČNÍ VÍLA.
Hlídačova chata v lukách
skryta pod stromy.
Nehryže tě, starý brachu,
drobet svědomí?
Lidé, kteří v parném létě
luka kosili,
u hlídače nalezli vždy
trochu posily.
Sklenku piva, kousek másla,
chleba se solí,
lépe se to po tom doušku
s kosou zápolí.
A hlídač měl mladou dcerku,
pravý luční květ,
růžičku, jež počala se
teprv rozvíjet.
18
Na prahu hned hosta vítá
sladkým úsměvem.úsměvem,
říkali, že pro ten úsměv
mnohý chodí sem.
Chodníček byl ušlapaný
k chatě dobře již – –
Já tam zbloudil nahodile
dvakrát nanejvýš.
Když jsem jednou zastavil se
u nich na dvoře,
kdosi byl tam pod přístřeškem,
tiše hovoře.
S hlídačovou dceruškou se
loučil soused můj,
vidím, jak jí ruku tiskne,
Bůh ho pomiluj!
A když posléz, rozloučiv se,
zmizel za plotem,
děvče za ním dívalo se
s tichým chechtotem.
A ze rtíků růžovatých –
trochu špatný vděk! –
vyplazil se roztomilý
dlouhý jazýček.
19
Usmál jsem se – člověk už je
škodolibý tvor!
Pod přístřeškem posadím se,
počnu rozhovor.
Dcerka hned mne mile vítá,
čilá, ochotná.
Tatík byl kdes v lukách, doma
byla samotna.
Přinesla mi sklenku piva,
jen se usmívá,
já jí řekl, že slunéčko
hezky zahřívá.
A že bude možná pršet,
též jsem pověděl,
měsíček že včera večer
kolem duhu měl.
Na všechno mi přisvědčila
sladkým smíchem svým. –
Hledím, hledím, jak je hezká!
Zvolna popíjím.
A když jsem se loučil tehdy
u vrátek s ní sám,
ruku jsem jí tiskl vřele,
ještě vzpomínám.
20
Jak hrdlička usmála se,
a já též se smál.
Na stranu jsem klobouk vsadil,
vesel zahvizdal.
Myslil jsem si: „Na mou duši,
je to luční květ!“
Ještě jsem se od zahrádky
ohléd’ po ní zpět.
Zahléd’ jsem ji. Nezbednice!
Divný má to zvyk!
Jazyk za mnou vyplazila
jako uličník!
A já viděl – čertův kvítek! –
já se nemýlil!
Jazýček ten rozeklaný
jako hadí byl!
21
PEKELNÁ HISTORIE.
Vysoko šlehají plameny smolné
a v nich se ozývá úpění bolné,
skřípění zubů a zoufalý jek!
Tam v kotlích nad ohněm syčí to, kvílí,
nejtvrdší kámen by opravdu změk’!
A starý Lucifer s ďábelskou pílí
do ohně fouká a zvyšuje žár,
kol ohňů motaje v dýmu se tmavém
a při tom peče si v popeli žhavém
kradených bramborů pár.
Eh, je to Lucifer nejstarší z pekla,
ta mladá chasa se dávno ho zřekla,
ba, že už zpola tu zbytečným byl!
Stářím i Lucifer na ceně ztrácí,
slábne a měkne a pozbývá sil. –
Na místě výměnku dali mu práci:
topiti pod kotly celičký den,
22
dmýchat a foukat a přikládat jen.
A starý Lucifer topil a topil,
div chudák únavou nepadal již,
ti mladší křičeli: „Popil si, popil!“
Na stará léta měl takový kříž!
Mzda? Hanba povídat! Škvoři jsou tady,
a kdyby nekradl, zemřel by hlady.
Tak tedy Lucifer – jak jsem už řek’ –
kradené brambory v popeli pek’.
V té chvíli chalupník Choděra maně
s Bohem dal životu a psotám všem,
pokání učinil, zaplatil daně,
opustil na věky rodnou svou zem.
A že vždy držíval na Pánaboha
a zkusil na světě příkoří mnohá,
v nebeské království vejíti měl. –
Zkrátka se rozloučil, nedělal dlouze,
vždyť dětem v chalupě překážel pouze,
jak voják na rozkaz poslušně šel.
Ze Lhoty do nebe daleko tuze,
(do pekla zajisté o mnoho blíž!)
trním a kamením těžká je chůze –
Choděra starý byl unaven již.
V tom uzřel na blízku pekelnou bránu,
všudy kol veřejí plazil se dým.
„Ha!“ řekl, „snad se tam podívat smím?“
Sám se sic polekal smělého plánu.
23
„Nu, cože?“ myslil však, „posedím chvíli,
u brány posedím, naberu síly,
zapálím dýmku si – ohně tam dost,
posedím, pokouřím a půjdu dále,
nezvědí domácí, že tam byl host!“ –
A byla brána ta v očadlé skále,
vždycky se ochotně otvírá všem –
a jak je ušlapán chodníček sem!
I vešel Choděra, čepici smekl,
udiven ohléd’ se. „Pochválen“ – řekl,
ale v tom ovanul čpavý jej dým.
Zakašlal, nedořek’ a oči mne si,
všechno tu do kola straší a děsí,
ubozí hříšníci, jak je tu jim!
A jak se ohlíží, ďábla tu shlédne,
pečenou bramboru má v ruce jedné
a druhým spárem zas do ohně hráb’. –
Stařeček Choděra opodál sedne, –
po dlouhé cestě byl umdlen a sláb! –
žhavý si oharek z popele zvedne,
do dýmky vloží jej, dýmá a pak
k satanu spokojen obrátí zrak.
„Dobrý den, kmotránku!“ promluvil k běsu,
zdvořile promluvil, „pozdrav ti nesu,
víš, od nás, ze Lhoty, ode všech tet,
těší se, že brzo poletí k sněmu –“
Vyhrnuv posměšně spodní svůj ret,
24
Lucifer sotva se obrátil k němu.
Choděra do vousů zticha se směje.
„Hm!“ míní, „opravdu, u vás to hřeje!“
a stará kolena dlaněmi mnul.
Pečená brambůrka mile mu voní.
„Kmotře!“ děl k satanu, „dej mi jen půl!“
Lucifer rozmrzen zahryzl do ní,
nevrle zahučel: „Vidíme jej!
Přijde a řekne jen: KmotránkuKmotránku, dej!
Sám ani polínka nepřidá k ohni. –
Dobrá! Chceš pečénku? Dřív sebou pohni,
přinášej palivo, práce se chop
a za mne minutku pod kotly top!“
Choděra dobráček ihned se vzchopí,
práce se chápe a běží a topí.
Lucifer oddechl a rovná kříž.
„Tak, strýče Choděro, zastaň mne chvíli,
ta věčná lopota zmáhá mě již,
stáří nám nikterak nepřidá síly,
však to sám nejlépe víš!
Ulehnu do kouta, sedřímnu chvíli,
a ty jen top a top, přikládej zas,
potom se teprve k odměně hlas!“
A již již ospalost oči mu klíží.
„Poslechni, Choděro!“ blábolí s tíží,
„přikládej, přikládej, jenom se chraň:
ne abys všetečně poklice zvedal!“
25
a zuby strašlivé vycenil naň.
„Já? Jdižiž!“ kmotr mu domluvit nedal,
„bláhový, neboj se, vyspi se jen,
dobře tě zastanu po celý den!“
I usnul Lucifer. Choděra s pílí
topí a přikládá, co má jen síly,
až plamen vyšlehá výše a výš!
V popeli praská to – ale tu, slyš!
v kotli cos podivně syčí a kvílí.
Choděra diví se. Cože to as?
jako by lidský tam zaúpěl hlas!
Opravdu! Slyší to zase a zas!
a mráz mu najednou po těle běží.
Takový smutný a líbezný hlas!
Choděra zvědavost ukrotil stěží.
Hlavou jen zavrtěl: nezruší slova,
běží a na oheň přikládá znova.
„Ochocho!“ Na kraji v kotli to tam
úpí a naříká – není to klam? –
Sladkým to naříká zvonivým hlasem.
A slyší Choděra ztrnulý žasem:
„Ochocho! Smiluj se! Útrpnost měj,
na chvilku ubohé oddechu přej!
Nadzvedni poklici maličko, málo,
co by se dušičce o vzduchu zdálo,
smiluj se! Nadzvedni!“ – Choděra stojí,
slovo své porušit přece se bojí.
26
Stojí a přemítá. Kdo že to kvílí?
Smiluj se! Jaký to líbezný hlas! –
Za vlasy tahá se, přemítá chvíli
a pak si povídá: „Vezmi to ďas!
Málo jen, maličko poklici zvednu,
jenom co ubohou dušičku shlédnu!
Což by se ostatně mohlo mi stát?
Ospalý satan se nebude ptát!“ –
Pokličku pozvedl maličko, málo –
Eh, k čertu! Co že to? Co se mu zdálo?
Mladičká ženuška z kotle tu skočí –!
Vyvalil Choděra udiven oči:
buclatá, spanilá, růžová celá,
přes ňadra vlasy jen spuštěné měla –
zatleská ručkama, sešpulí rtíky.
„Kmotránku,“ šepotá, „díky, ach, díky!“
A nežli pochopil, co se s ním děje,
zmizela ve vzduchu jak pouhý dým. –
Zajel si do vlasů. „Matičko, zle je!“
Přemýšlí, rozmýšlí, hrůzou se chvěje,
těší se zoufale: „Alespoň vím,
co že si Lucifer na ohni hřeje!“ –
„Ochocho!“ ve druhém kotli to tam
úpí a naříká slaďoučký hlas.
„Kdo’s dobrý, smiluj se nad hříšnou duší,
malinko pokličku nadzvedni jen!“
27
Kmotránek naslouchá, srdce mu buší,
svádí a přemlouvá sladký hlas ten.
Starý si povídá: „Podruhé přece
hříšnici buclatou nepustím z klece,
nadzvednu, pohlédnu, přiklopím hned!“
A jak v něm zvědavost klíčí a vzrůstá,
mlsně už našpulil bezzubá ústa.
I jde a poklici maličko zved’.
Hup! Než si pomyslil, děvčátko pěkné
vyskočí z kotle a „Děkuju!“ řekne,
zatleská v ručky a zmizí jak dým.
Kmotránek povídá: „Aha, už vím!
Prchnout se nezdaří už ani jedné!“
Z třetího kotle v tom slyšeti sten.
Jde starý, pomalu pokličku zvedne,
dušička poskočí, vyskočí ven.
„Hej, počkej!“ chytil ji, pohlédne v oči. –
Zachvěl se, pustil ji. „K čertu“ – dí – „leť!“ –
Však duše úlisně k němu se točí.
„Ach, muži, mužíčku, já jsem to, hleď!“
Hubená škaredá babice šedá
kostnatá ramena k objetí zvedá.
„Já jsem to, Choděrka, tvá žena vlastní!
Víš, jak jsme bývali pospolu šťastni,
třeba’s ty, darebo, hrál jen a pil!
Všechno ti odpustím – že jsi mne bil –
slovíčka neřeknu, budu už tiše,
28
jenom mne vyprovoď z pekelné říše!“
Choděra zkameněl, bez hnutí stál. –
Chytla jej, přitiskla k vyprahlé hrudi.
„Pospěšme, nežli se satanáš vzbudí!“
(Hu, jak to babino objetí studí!)
Ku bráně táhla jej a z brány dál. –
Nu, co měl počíti? Šel s babou k nebi.
Choděra mračí se, baba se šklebí,
a čert se probudil, taky se smál!
Mravné naučení:
Nejenom Mladí, však také i Staří
v pekelném ohni se pekou a škvaří!
29
MYSLIVNA V ZIMĚ.
Prosinec přišel. Mrazy kruté
v les zadýchaly. – Jako přižehnuté
do temna zrudly mladé dubiny.
A suché listí smutně lesem šumí.
Sníh rozletěl se, zavál pěšiny,
jen myslivec je pod ním hledat umí.
Les hluchý je a ztrnulý a němý.
Snět zasněžená kloní se až k zemi
a všechno kolem leskne se a svítí.
Jak chaloupka tam z bájky podivná
v zavátých lesích stojí myslivna,
ze stříbra zdá se vystavěna býti!
Mráz jinovatkou okna zakrývá,
však dechem svým ji někdo rozhřívá,
sklem prohřátým se v dálku zadívá.
Ženuška mladá čeká doma s touhou,
jak o samotě zdá se chvilka dlouhou!
30
V útulné jizbě teplo je a milo,
však mužíček, ten zmrzlý bude as!
Teď zaslechla již známý jeho hlas,
a srdéčko jí nedočkavě bilo.
Jde bílým sněhem, pušku pod pažím
a dýmku v zubech, nad ním modrý dým.
Už otevírá. – Maně usmála se
a vzdorovitě sešpulila rtík.
To do světničky se psem vpadne zas,
pošlape všechno, jak už jeho zvyk,
ten neposlušný starý nezbedník!
A jako pírko chytne ji a zvedne,
omrzlé vousy samý led a sníh
jí do tvářiček vtiskne růžových,
na každou stranu po hubičce jedné.
Hu, jak to studí! A ženuška maně
tvářičky sladké skrývá v bílé dlaně.
31
VE SLUŽBÁCH NÁRODA.
Pan Dumka vážně svoji hlavu sklání.
Pět schůzí za den! – Je to namáhání!
Nuž, tedy k předu! – Ve zpěváckém spolku
se navečeří klidně bez okolků.
V občanském klubu strhá městskou radu
a na purkmistru najde novou vadu.
Pak hasičům zas káže v řeči skvělé,
jak vytáhnout se má o Božím Těle.
A vysloužilcům přednes’ rady svoje,
jak přeměniti nové stejnokroje.
A v literárním spolku v koutku kdesi
přec naposledy v karty zahraje si. – –
32
A zmořen pilnou neúnavnou prací
teprve k ránu domů zpět se vrací.
Bdí žena ještě – celá v slzách pluje,
churavé děcko svoje ošetřuje.
V tom muž se vrací, k sobě hučí cosi. – –
A ona vzdychne: O ticho jen prosí.
Jej rozdráždil ten povzdech žalostivý. –
„Ty nespíš dosud?“ na oko se diví.
A žena na rty prst jen mlčky klade,
po tváři bledé slza se jí krade.
„Já nenávidím,“ zvolal, „tichých vzdechů!
Jen stále mlčet! Toť je heslem Čechů.
Po špičkách chodit, ohlížet se plaše –
jen stále mlčet! – toť je zhouba naše!“
A zadupal, až dům se otřás’ celý –
zrak jeho plál a tváře se mu rděly.
„Ó, ženy, ženy! Věšíte nám krutě
závaží těžké orlí na perutě.
Kdy pochopíte naše ideály
a naši práci, hodnou věčné chvály?
33
Ó, ženy! – Vy! – Vás hračka upokojí –
však muž – ten musí v krutém státi boji!“ –
Na lůžko klesne – spánek už ho jímá –
po těžké práci sladce tak se dřímá!
34
POHŘEB.
Zemřel soused Tichý. – Znali jste ho snad?
Míval na předměstí pěkný dům a sad.
Nedávno si teprv přived’ žínku mladou –
do dubové rakve dnes jej kladou.
Kříž mu v ruce dali, květy dokola,
hromničná mu svíce u hlav plápolá.
Sama u mrtvoly klesnouc na kolena
pláče tichým pláčem mladá žena.
A po boku vdovy stojí nehnutě
duše zemřelého, chýlíc perutě.
Lásky moc ji dosud ještě poutá k zemi,
nejmocnější kouzlo mezi všemi. –
Noci těšitelce ustoupil už den,
však zde jenom mrtvý dřímal tichý sen,
mladou vdovu v slzách našla ranní zoře –
pláče, nevypláče svoje hoře.
35
Příbuzní pak přišli, věrní přátelé,
tváře do zármutku strojí uměle,
zevlují tu kolem, potichu se baví,
těší, nakazují: „Šetřte zdraví!“
Lidé necitelní! Jenom větší žal
vylhaný ten soucit v srdci vyvolal.
Ó, kterak by sama ráda zemřít chtěla,
aby lživých vzdechů neslyšela!
„Hle, on mrtev! A já musím žít,
Bože spravedlivý, má to trestem být?
Popřej klidu srdci, odvrať číši bolu,
nech nás do věčnosti vejít spolu!“ –
Dva dni a dvě noci žalem zoufalá
nezavřela očí, tiše plakala.
A ta slza každá, každý povzdech němý
manželovu duši poutá k zemi.
Třetího dne víko dali na rakev,
uzavřeli pevně, a jí stydla krev.
„Co činíte?“ vzkřikla, zaúpěla temně.
„Do rakve přec k němu položte mě!
K němu!“ – Omdlévala. Však ji pozvedli,
násilím ji skoro stranou odvedli.
A šla bez vědomí, mrtvou být se zdála. –
Duše zemřelého v okně stála. –
36
Z rána krátký příval skropil suchou zem,
svěží vůně z polí okny vála sem,
svíčky plápolaly, záslony se chvěly,
modlitby a zpěvy truchle zněly.
Před domem se řadí dlouhý průvod již,
starý Vacek nese v čele černý kříž,
falešnými tony hudebníci hrají,
kněži dnešní štolu počítají.
Drobní ministranti samý žert a smích,
hasiči se lesknou v nových přilbicích,
cech se k cechu staví a pochodně hoří,
věnce kolem rakve hradbu tvoří.
Lidu dav se valil – vřava šuměla,
duše zemřelého na vše hleděla.
Zde – tam žert se ozval, staré vtipy zněly,
a duše se ptala: „Kdo mne želí?“
A tu ze vrat domu vdova kročila,
žalem přemožená, přece spanilá.
Ach, co žalu tají mladé srdce věrné! –
(Jak jí pěkně sluší šaty černé!)
Bolest ňadra svírá, jak ji unese?
A hle, kalužinka před ní leskne se.
V slzách mrtva skoro sklíčená a bledá
vyhýbá se kolem, šaty zvedá.
37
Střevíčky své chrání a zas šepotá:
„Zbav mne, Bože, žalu, zbav mne života!“
– – – – – – – – – –
Duše manželova křídla rozepjala,
kamsi do neznáma na cestu se dala.
38
MĚSÍC.
Po prohýřené noci
šel bledý měsíc spat,
Jitřenka svůdná marně
jej chtěla zdržovat.
Z obláčku růžového
kývala sladce: „Hej!
měsíčku mládenečku,
tak příliš nespěchej!
Čeká tě doma s bouří
tvá panímáma Zem,
na sklenku pěnivého
zajdi si ještě sem!“
Měsíček jen se otřás’,
protáhl obličej:
„Ne, nechci, moje zlatá,
dnes mi už pokoj dej!
39
Noc v krčmě u Vodnáře
jsem probil, žel, ó žel!
Své stříbro veškeré jsem
do větru rozházel.
Tam byli kamarádi, –
Perun je všechny sper! –
Falešné karty přines’
ten lotr Jupiter.
Žid Merkur s bradavicí,
Mars, hulán zarudlý,
ti očko se mnou hráli
a věru nezchudli!
Kde jaký tulák noční
po širém nebi byl,
ten přišel a ten hýřil
a za mé stříbro pil.
A zpívala nám k harfě
vyhaslá kometa,
hořící grog tam pila
babizna prokletá!
Buď s Bohem! Hlava bolí,
už blízko, blízko den,
po mléčné cestě domů
klopýtám unaven.
40
Vím, panímáma Země
už jde mi naproti,
to mračí se a chmouří
a hrom tam rachotí!“
Den svítal, hvězdy hasly.
Po bledé obloze
měsíček nevyspalý
klopýtal uboze.
A nešel ani domů,
za černé lesy šel,
v mateřídoušce kdes tam
den celý přeležel.
41
RYBÁK.
Uprostřed řeky do siných vod
rybák své veslo hluboko vbod,
lichotně ke člunu vlnky se trou
laškovnou veselou hrou.
(A sykot a šplichot a šumot jich
zněl jako rusalek tlumený smích.)
Nachýlen přes okraj lodičky,
rybák se zahleděl mladičký,
jak vlna s vlnou se stíhá,
loďka se houpá a kloní a zdvíhá –
co se tam v hlubinách míhá?
Jako by sněžný a veliký květ
viděl tam u dna se po proudu chvět.
Sklonil se přes okraj až k vodě samé –
zrak-li ho klame?
To není bílý květ, dívčí to tělo
na dně se písčitém zabělelo –
černý vlas po proudu rozplývá se,
42
hedvábné paže se pozvedly výš,
a náhle v mámivé zářící kráse
rusalka vyplula nad vodu již.
Prstéčky průhledné loďky se chytly,
šelmovské oči jen úsměvem svitly,
zašplichla voda a před rybákem
sladké rty zaplály planým mákem:
„Rybáče, dobrý den!“
Ústa jen otevřel a oči vyvalil.
Smála se, kývala. Zavrtěl hlavou,
(tenhleten rybák můj rozumný byl!)
řekl jí: „Jdi! Já vím, ty jsi tou pravou!
Ty bys mne, má milá, znenáhla
na dno až pod vodu přitáhla,
a vlny, které se pod loďkou valí,
jistě by k smrti mne ulehtaly.
Však já mám rozum, víš! Třeba byl mlád,
třeba bych objal a zlíbal tě rád,
ať sebe svůdněji v proudu se viješ,
celým tím kouzlem mne neopiješ!“
A před ním ve třpytné mámivé kráse
rusalka na vlnách pohoupává se,
prstéčky člunu se chytají jen,
směje se: „Rybáče, dobrý den!“
Vzal veslo a krutě jí, žel!
průsvitné prstéčky přerážel.
Hledla naň, bolestí zbledla a vzkřikla,
po proudu mrskla se, až pěna stříkla.
43
A stopy nezbylo uprostřed pěn
po zjevu spanilém ani.
Rybák si povídal zamyšlen:
„Oh, rozum! Člověk má rozum mít jen!“ –
A pak? Pak skočil tam do proudu za ní.
44
NEMOCNÝ.
Vše se naň smálo, on však v zadumání
jen chodí, bloudí, smutně hlavu sklání,
jen ve svých knihách přebírá se tiše
a – Bůh mu odpusť! – také verše píše!
Nemluví s nikým, nejí, nepije,
že těžko říci: žije? nežije?
I hlavou vrtí otec starostlivý,
a matka pláče, přátelé se diví.
Aj, co mu schází? Uřknut byl by snad?
Má úbytě, či –? Přišli odevšad
lékaři, kmotry, baby čarodějné.
Hoch bez odmluvy mediciny bral,
ba, zaříkávat jednou též se dal,
vždyť na konec to všechno, všechno stejné!
Ubohý chřadne stále víc a víc,
jak stín už chodí, sežloutla mu líc.
Podivná nemoc! Kdo rozumí tomu?
Jak jenom může, vytratí se z domu
45
a po lesích a lukách – Bůh to soudí! –
jak náměsíčník celé noci bloudí.
Jen hlavou kroutí lékaři i baby,
zde každý lék je zbytečný či slabý,
a naděj’ v obrat stále zaniká,
a matka pláče, otec naříká. –
Poslední pokus. – V městě nedalekém
žil slavný lékař, moudrý, vážný věkem,
učený doktor – doktor Řeřicha,
zázraky dělá, každou nemoc zhojí –
tak po kraji se šírém proslýchá,
a kmotra Smrt prý doktora se bojí.
(Strach veliký má sama, prokletá,
že přivést by ji mohl se světa.)
Zázraky dělá! Kde on nepomůže,
tam pacient už klidně zemřít může! –
Byl zavolán. A vážně hlavou kroutí.
Kde nemoc vězí? Těžko rozhodnouti.
Chorého prohléd’, přísně vyzpovídal,
tři dni, tři noci úzkostně ho hlídal.
Pak řekl: „Sláva! Konečně jsem našel!
Ta nemoc není revma ani kašel,
nevězí v plících ani v slezině,
to vada zraku, tuším, jedině.
Druh choroby jen třeba dobře znát,
skla patřičná pak na oči mu dát,
a vše se poddá. Nemocný pak vidí
46
vše v pravém světle jako druzí lidi,
ba vysměje se vskutku sobě sám –
a za svou nemoc na konec se stydí.
Sta podobných já vyléčil už věru:
milenců vroucích, duchů blouznivých
a vlastenců – těch nejvíc! – bouřlivých
a zachránil jsem mnohou karieru.
Jen zkušenému věřte, pravím vám!
Já zachránit ho musím, přísahám!“
A sotva jitro vzplálo, mladík chorý
po známé stezce kráčel do obory.
Drobounkým krokem za ním pospíchá
jak anděl strážný doktor Řeřicha.
„Co vidíš, hochu? Mluv mně! Mluv! – no mluv!“ –
A mladý snílek oči pozvednuv
jen usmíval se jako bez rozumu.
„Já vidím“ – pravil – „vidím temný les
a v lese plno života a šumu,
pod každým listem hýbe se to dnes –
to skřítkové snad pořádají ples?
Dub mladé břízce vypravuje cosi –
ten starý galán jak se nahýbá!
snad sousedku svou o hubičku prosí –
vy myslíte, že zde se nelíbá?
Ach, pravím vám, zde vše se láskou chvěje,
ten teplý větřík, který kolem věje,
47
od stromu k stromu nosí hubičky!
Na každé snítce ona láska trůní,
v kalíšku květin tvoří pel a vůni
a slavíkovi v hrdle písničky!“
A doktor vážně: „Ale to je jiné,
jak učí Darwin a zvlášť slavný Linné!“ –
„Ach, doktore, zde rozum neplatí,
zde srdci nutno vládu nechati!
A neslyšíte rozpustilý smích?
To skřítkové jsou! Hle, tam jeden z nich
jak pod hříbečkem sedí, z dýmky kouří
a čtveračivě na nás oči mhouří –
s bělavým vousem, hravý, maličký
a na čapce má zlaté rolničky.
Ach, doktore, jsme tady v jejich říši.
Hle, v kapradí tam jak se sbíhají
a zlaté květy s listů stírají
a odnášejí do podzemních skrýší!
A tam pět jiných k zuřivému boji
s ropuchou děsnou chystá se i zbrojí,
na místo štítu lupen uchopí,
trn z plané růže jest jim za kopí.
Ach, opravdu, vy ještě nevidíte?“
„Ropuchu vidím, to je skutečnost!“ –
„Však ony skřítky kolem sebe zříte?“ –
A doktor smál se: „Kde že? Dost, už dost!
48
Toť z báchorek je jakás zbytečnost!“
A stiskl rty a moc se zadumal,
puls nemocnému zkoumati se jal.
Z modrého pouzdra vyňal okuláry.
„Tím sklem pohlédni, rozprchnou se čáry! –
Nu?“ – Chorý skla si přiložil jen k oku
a dokola vše změnilo se hned,
skřítkové drobní prchli v jednom skoku,
že ani paty už jim nezahled’.
Ti, kteří zlato našli v kapradí,
nechali práce – ovšem neradi,
a ve spěchu by kořist drahou skryli,
hle, prášek zlatý v mechu roztrousili.
Ze všeho pouze chladná, nehnutá
ropucha zbyla, pýchou nadutá.
„Co vidíš, hochu?“ – „Smutný jako dnes
nebýval nikdy široširý les.
Jako by z něho život prch’ i duše,
tak stojí mrtvě, lhostejně a hluše.
Staleté stromy, hrdí velikáni
teď v resignaci k zemi větve sklání,
kmen s kmenem v šumu zlou předtuchu sdílí:
„My vyrůstáme jen pro parní pily,
z nás budou prkna, latě jen a trámy,
a v kancelářích budou topit námi!“
Ach, doktore, ta skla si vemte zpět,
v tom světle byl by nudný, smutný svět!“
49
„Jen světlo! světlo!“ slavný doktor plesá,
„před světlem pravdy přízraků moc klesá!“
A vítězně se při tom usmíval
a v modré pouzdro skla svá ukrýval. –
Pak na paseku vyšli z temna lesa. –
Hoch doktorovi v ucho našeptává:
„Zdaž vidíte, jak zdupaná je tráva?
Zde lesní žínky tančí za noci!“
A doktor moudře hlavou potřásává:
„Hm, vážný případ, těžko pomoci!
Snad rusalky tu vidíš naposledy?“ –
A chorý mladík rozčilením bledý
ukázal rukou: „Hleďte, hleďte tam!
Toť není přece žádný prázdný klam!
Hle, nad vodou, kde kvetou růže plané –
což nevidíte? Vskutku rusalka!
Tak mladá, svěží, vlasy rozpoutané,
a v každém oku jedna fialka!“ –
„Kde?“ – „Tam se mihla, plna božských vnad!“ –
„Eh, z vesnice to mladé děvče snad!
Ta živá krása z étheru přec není! –
Aj, myslivna! Tu máme vysvětlení!“
A doktor stáhl šedé obočí
a k chorému se rázem otočí:
„Mluv, nezapírej! Lež ti nepomůže!
Tys dobře věděl, kdo ta planá růže!
Mne nezklameš! Jak do očí ti zírám,
50
prohlédnu srdce tvého hlubiny!“ –
A chorý rděl se: „Pane, nezapírám!
Znám dobře lesem všechny pěšiny
a vím a vím, že ona dívka tam
to není přelud, není vzdušný klam!
(A duše moje by se zarmoutila,
ta krása kdyby pouhým vzduchem byla!)
Nu, ano, ano prostá dívka jen!
Však do očí jí hleďte! Utajen
pod měkkou brvou hrá tam sladký sen!
V tom oku modrém celé nebe žije,
svit blaha, štěstí, kouzlo poesie!“
A zasmál se a utekl mu stranou
do stínů houští, za svou lesní pannou.
A doktor stál a zachmuřil své čelo,
cos trpkého se ve tváři mu chvělo.
„Ubohý hochu!“ zvolal. „Nuže věz:
zde pomůže jen kněz!
A po svatbě – však vzpomeneš si na mne!“mne! –
se rozprchnou už samy sny tvé klamné!“
51
VAŘ, HRNÉČKU, VAŘ!
Pohádka známá, známý děj. –
Byl starý dobrý čaroděj,
žil na pustině v bohabojném klidu
a dobro činil lidu.
I přišel k němu kmotr z Čech –
byl uplakán a samý vzdech,
tak jako žebrák v hadrech byl a bosý
a naříká a prosí:
„Ó, smiluj se, hle, chudý jsem
a v cizích službách otrokem.
Jsem bídou zmořen a žal sílu tráví,
jak stačím na bezpráví?
Já paláce i zámky měl,
vše uloupil mi nepřítel,
ba, vykousal mne roveň zlému hadu
i z knížecího hradu.
52
Já slávu měl – vše ztraceno,
meč zlomen, slábne rameno.
Co sláva? Co s ní? Nemám jiné touhy,
než spasit život pouhý!“ –
I usmál se ten dobrý děd:
„Jen tolik žádáš? Měj to hned!
Zde hrnéček vem, ve tvé chýši chudé
ti potěšením bude.
Vař, hrnéčku! mu řekni jen,
a bude vařit celý den
tu staroslavnou českou krmi vaši,
medovou sladkou kaši!“
Poskočil kmotr – jaký ples!
Hrnéček vzácný domů nes’,
o závod doma v Čechách mladí, staří
medovou kaši vaří.
Nepřítel skoro bez práce
vzal hrady, zámky, paláce,
a z půdy zlato, z lidu morek ssaje
a loupí celé kraje.
Jak pán si všude počíná
a pyšní se a vypíná
a šlape, plivá i po lidském právu,
i mrtvým krade slávu.
53
Čech kmotránek, ten v koutečku
si hleděl svého hrnéčku,
byl spokojen, že tak se jemu daří
a vaří – kaši vaří.
Co jemu sláva? Zapomněl,
že kdysi jakou taky měl,
pokorně jenom do kouta se tlačí,
a koutek ten mu stačí.
Ochable kloní hlavu svou,
vetřelcům slouží s ochotou
a před cizími na kolena padá,
svou čest i práva zadá.
Sám v každý čas je hotový
si nové připnout okovy,
a pokorně jen do prsou se bije.
Tak žije. – Ano, žije. –
Jak hezkým svět se jemu zdál!
Hrnéček vařil dál a dál,
proč po nemožném kmotránek by toužil?
Rád třeba vrahu sloužil.
Kmotránku šťastný, směj se, směj,
toť jako v ráji, juchej, hej!
Medová kaše rozlévá se kolem
i pod dubovým stolem.
54
A dny i léta, celý věk
o překot vařil hrnéček,
a kaše jizbou, v síni, po komoře
se valí jako moře.
Kol všady je jí na kupy,
zalila dvory, chalupy
a rozlila se pěšinkami všemi
po celé české zemi.
Kam hlédneš, všady kaše ta,
lhostejnost, chabost prokletá
a nedůvěra ve své vlastní síly
na trudné cestě k cíli.
Pekelná kaše! Zas a zas
se lepí k nohám, tíží nás.
V ní topíme se všady, kam se hneme. –
Kdy se z ní prokoušeme?
55
MUDRCOVA SMRT.
Filosof vážný umíral,
zkalené zraky zavíral.
Udělal lékař nad ním kříž,
a Smrt u něho stála již.
„Nu, filosofe,“ pravila,
„já přišla, bych tě zkosila.
Ty všecko víš, ty všecko znáš
a světu lehce s Bohem dáš!
Vždyť všechno je tu marnost jen
a život sám – to pouhý sen.
Vždyť sláva, čest – ty pominou
a štěstí pouhou bublinou.
A nejlépe je v zemi spát,
tak říkával jsi mnohokrát.
Nuž, dobrou noc, je dávno čas,
už kosa čeká – zralý klas!“ –
56
Však filosof jen smutně vzdych’
a ruce sepjal, v loži stich’.
Zří v duchu průvod pohřební,
u předu páni velební,
a ministranti potají
se do rukávů chechtají.
Za nimi rakev, v ní on sám
propadlý navždy temnotám.
Na víku květin celý stoh,
ach, kéž by jen je shodit moh’.
Ty vavříny, ty těžky jsou,
jak centy leží na prsou – –
Za rakví samý hodnostář,
kabáty černé, vážná tvář.
A v průvodu ta pestrota,
a za průvodem – žebrota – –
Smrt z myšlenek jej vyruší:
„Otálet moudrým nesluší!
Pojď, neodkládej, již je čas,
zostřena kosa, zralý klas.
Co, muži moudrý, může tě
zdržovat ještě na světě?“
Však filosof si vzdychl jen
a dále spřádal divný sen:
Již průvod došel na hřbitov,
tam u zdi bude jeho rov.
57
Tam jáma zeje mělká sic,
však hrůza odtud vane vstříc.
Tam zasypou ho – nahoru
mu dají pomník z mramoru. – –
Již s průvodem zde tedy jsou,
kněz pomodlil se nad truhlou,
zpěvácký spolek zapěl tak,
že zakalil se mnohý zrak.
Sám mudrc – ani netuše –
byl dojat věru do duše.
V tom purkmistr, aj! vystoup’ teď,
lid kolem stísněn jako zeď.
„Pst! ticho!“ zní to odevšad,
„pan purkmistr chce řečnit snad!“
A každý tají v prsou dech
a na řečníku oči všech.
Popotáh’ vestu, manšety
a stojí jako zakletý.
A pokašlává pomaten
a hledí, hledí k zemi jen.
Na čele potu krůpěje –
ach, kam se chudák poděje!
Otevřel ústa na konec –
teď uslyšíme slůvka přec?
Ne! Ústa tiše sklapla zas
a – V tom se ozval Smrti hlas:
58
„Aj, filosofe,“ pravila,
„což jsem se v tobě mýlila?
Ty všechno znáš, ty všechno víš,
nu řekni, proč tu otálíš?
Co velikého může tě
zdržovat ještě na světě?“
A mudrc vzdech: „Ó, nespěchej,
a minutku mi ještě přej!
Ó Smrti! Chtěl bych slyšet jen,
co o mně poví hlupák ten!“
59
SESTRA VĚNCESLAVA.
Sestra Věnceslava
mladá snivá hlava.
V očích noc je tmavá.
Co v té noci blýská?
Proč své zoubky vtiská
do růžových rtíků,
a proč v okamžiku
zhořkne úsměv její
v krásném obličeji?
Z průsvitavých tváří
divného cos září.
Nervosně se chvějí
drobné ručky její
křečovitě spjaté.
Při modlitbě svaté
růženec se maně
smekne s bílé dlaně,
v klín jí ruce klesnou.
60
Ňadra bouří děsnou
dmou se, pnou se chvatem,
div se nerozskočí.
Vytřeštěné oči
v temné bloudí dáli,
a ten pohled pálí.
Rty se otevřely,
jakýs úsměv smělý,
svůdně vyzývavý
a růměnec žhavý
divným štěstím září
z průsvitavých tváří.
Co vidí v té dáli?
Proč ten pohled pálí?
Čím to srdce buší,
a ve snivé duši
co se na dně tají?
Novicky se ptají.
Sestra Věnceslava
světice je pravá!
Sestra Věnceslava
vyvolená hlava!
Ale – – Bylo jednou –
vzpomínky již blednou –
v šumném proudu žití
vášní vlnobití
zaneslo ji v moře
61
poklesků a hoře.
Sladkost hříchů hrozná!
Kdo ji jednou pozná,
jak do proudu kámen
těžce padá zmámen
strašné do hlubiny
prokletí a viny.
A ta hlava svatá
divým proudem jatá
bez rady a vesla
v černé víry klesla.
A ve hříších žila,
opojný jed pila,
výstrahám se smála,
hříšnou rozkoš ssála,
víc než číši jednu
dopila až ke dnu. –
Ale Bůh je živý,
mocný, dobrotivý,
její duši hledal,
zahynout jí nedal.
Z neřestí ji zvedl,
ku pravdě ji vedl.
Z kalných oněch vírů
do přístavu míru
vešla duše bludná.
Zahořkl jí u dna
sladký pohár hříchů.
62
Ve klášterním tichu
v těžké kázni nyní
pokání své činí
jak světice pravá
sestra Věnceslava. – – –
S citů směsí pestrou
za velebnou sestrou
zří novicky mladé.
Závist se jim krade
do nevinných duší,
a srdéčkem buší
jakás touha žhavá.
Šeptají si v snění:
Šťastná„Šťastná k závidění
sestra Věnceslava!“
63
ČARODĚJKA.
Potkal jsem ji v šumu lidí
na náměstí z večera,
její oči pod kloboučkem
zahořely do šera.
V dlouhých řasách rozžhaveny
nebyly to oči ženy.
Mhouřila je. Drobné jiskry
kmitaly se ze dna jich,
a tam někde v temném koutku
hoří, hoří sladký hřích.
Fosforečným ohněm plály –
bludičky tak svítí z dáli.
Usmála se – lhavý úsměv
jako motýl přeletí,
jenom drobné ostré zoubky
svitly při tom perletí.
64
Myší zoubky! Hryzat znaly,
mnohé srdce ohlodaly.
Lehounkým se vznáší krokem,
pyšná jako královna,
a kolem ní všady vane
jakás vůně čarovná.
Ó, v té vůni kouzlo její,
chřípě mužů jen se chvějí.
Ssaje vůni opojivou
opatrně vážný kmet,
neušetří, svůdná, ani
kvintánových šestnáct let.
Kráska jak by nevěděla,
jen se vznáší hrdá, skvělá.
Dech zatají mladý kaplan,
žlutá tvář mu oživne,
i ten dělník z práce jdoucí
čichne – sprosťák! – odplivne.
Ona jde a ve své kráse
vždy vítězná usmívá se.
Konečně se domů vrací,
pod vlečkou se zvedá prach.
Doma čeká manžel na ni,
vaří, kutí starý brach.
65
Večeře už kouří v míse.míse,
paní zatím odstrojí se,
zoubky skládá, vlasy skládá,
v kout odhodí suknice,
ze svůdné je čarodějky
stará čarodějnice.
Se šatem, jejž odložila,
zmizela i vůně milá.
Manžel čichá, čichá, čichá,
šeptá v bázni – hrůzou bled:
„Jakás takás čertovina!“
Ale sotva hlavu zved’,
ohlávku naň hodí žena,
v týl mu skočí, marně stená,
křikne naň a bičem šlehne –
rázem v kozla proměněn,
manžel tryskem v šero noci
komínem s ní letí ven. –
Zřel jsem ji, jak tmou se řítí,
za ní jiskry v letu svítí.
A já hrůzou křižoval se:
„Hle, jak zmučí člověka!
Vem si příklad! Obdivuj se
ženským hezky z daleka!
66
Z blízka bys jen viděl skvrny
na liliích, v růžích trny!
A když vidíš po ulici
pyšnou krásku kolem jít,
kol ní cítíš vůni sladkou –
jen se nedej omámit!
Což? Snad doma páchne jinou
jakous takous čertovinou!“
67
NEVINNÝ.
Na nebi bylo plno chmur. –
Letěly vrány přes náš dvůr.
A jedna sedla na střeše,
přinesla něco k potěše.
Přinesla v zimě poupátko,
malinké hezké děťátko.
Volala s hůry: „K vám, k vám, k vám,
děťátko nesu, kam je dám?“
Jak panímáma slyšela,
závorou dvéře zavřela.
„Jsem stará – co si počnu s ním?
leť jinam, k nám tě nepustím!“
68
Šafářka vyšla ze vrátek:
„Mám sama už pět holátek!“
A čeledínka ve zlosti:
„Mám,“ řekla, „jiné starosti!“
A hospodář šel, pušku chyt’
a chtěl tu vránu zastřelit.
Slyšela naše Anička,
tak nezkušená, mladičká.
Hned vyšla na dvůr ve spěchu:
„Je třeba vráně oddechu.
Z daleka letí ubohá,
vždyť děťátka jsou od Boha.
Jen odpočiň si, nespěchej
a děťátko mi, vráno, dej!“ –
A vrána jen se divila:
„Co že to pravíš, rozmilá?
Vždyť nevíš co a kterak s ním!“ –
„Ať nevím, však se naučím.
Jen do komůrky mi je nes,
ať pokolíbám ještě dnes.
69
Do bílých plínek si je dám,
a pochovám a zulíbám!“ –
A tak to bylo, tak, tak, tak,
ať mluví lidé všelijak.
Ať svádějí to na mne jen,
já dojista jsem nevinen!
Nu, věřte mi to – proč bych lhal?
Já jsem tu vránu neposlal!
70
OTROCI KULTURY.
Žáčkové drobní ve školních síních,
Bůh budiž při nich!
Hle, jak se krčí ohnuté hřbety
nad hloubkou jakés záhadné věty!
Strachem se v očích zornička šíří,
v hlavě to šumí, tepe a víří.
Jak do přihrádek v mozky ty mladé
zárodky vědy učitel klade.
Písmenek hejna, pouček řady
ztráviti musí rozoumek mladý.
A mračna číslic jak sršně bzučí,
pod čelem hryžou, dlabou a mučí.
Plesnivé knihy, inkoustu moře,
z něho jen stoupá nuda a hoře.
Oči se kazí a hlava bolí
pod tíhou vědy, zápachem školy.
Strachem se chvěje dušička v těle,
těch hrozných věd jsou prahory celé.
71
Kolik let ještě – ó, jak to dusí! –
v lavicích školních prosedět musí,
nežli se posléz prokoušou vědou
a vyjdou s tváří chorobně bledou!
Z venku se jaro do oken dívá,
květ třešní voní, skřivánek zpívá.
Zůstaň si, jaro, na mezi polní,
nadarmo klepáš na dvéře školní!
Slunéčka úsměv veselý, žhavý
mohl by másti mladé ty hlavy.
Hned krátkozraké dětinské oči
s tabule černé k oknu se točí.
Zvábeny září, tušeným květem,
dušičky mladé ulétly dětem.
Jak včelky tonou v radostném ruchu,
v tom prozářeném a vonném vzduchu.
Ven z města v pole v radostném reji
od květu na květ po lukách spějí.
Jak je tu volno! Život svůj celý
bez cíle tak by toulat se chtěly.
Vznášet se lehce tím jarním vánkem,
Bože, ta radost: být Indiánkem!
V prériích travou toulat se kdesi,
probíhat temné hluboké lesy,
o závod s vichrem na bujném oři
po stepi letět v zeleném moři.
S opičí druží po stromech skákat,
72
papoušky třpytné do sítí lákat.
Šípy si robit a srny střílet,
s divokou zvěří doupata sdílet.
S medvědy, vlky a se šakaly
jak by se bili rekové malí.
Sekeru za pás a oštěp v ruku,
šíp otrávený vypouštět z luku –
Vsaďte se, že by prvý hned měl
pod žebrem někde pan učitel!
73
HOMOLKY.
Zamlklá, tichá je klášterní zahrada,
jako když tesknoty v záhony napadá,
jako by tichý a tíživý žal
ve vůni rezed se rozléval.
Sotva se pěšinou mihne jak stín
s růžencem bradatý kapucín.
Smutno a dusno až k zalknutí zde je!
Jen fráter Bonifác vesel si pěje,
když záhon celeru pleje! –
Kvardián šedivou bradu si hladě
v modlitbách plíží se po zahradě,
ruší jej stále ten veselý zpěv,
mračí se, v očích mu zablýskal hněv.
„Hle, fráter laik“ – děl rozčilen k sobě,
„jak zpívá vesele ve svatopostní době,
kdy celý klášter se kaje a modlí,
on sotva minutu v modlitbách prodlí
74
a už jen v zahradu! Celičký den
z dohledu ztratí se v houštinách samoten.
Čpí cosi hříšného ze zraku jeho –
v čas postu velkého – proklatý! –
je čilý a rudý a kulatý,
jak měl by do syta všeho!
Pohled má plachý a nejistý,
hádám, že duch jakýs nečistý
se v duši a srdce mu vkrádá!
Však s něho nepustím očí už teď!
Taky přes vysokou klášterní zeď
mohla by proniknout zráda!“ –
Ukrytý za křovím kvardián číhá,
v pohybu každičkém frátera stíhá.
Hle, teď rýč hluboko zabodl do země,
ohléd’ se okolo, usmál se tajemně,
najednou skrčí se a hlavu sklopí,
jako had plíží se do stínu do houští,
záhonek celeru i práci opouští,
v lískoví zapadl beze stopy.
Zasyčel kvardián: „Kam se to krade?
Ó, hade! hade!“
Po samá kolena habit svůj zved’
a za ním do houští pustil se hned – –
ó, hade! hade! –
75
Zamlklá, smutná je zahrada klášterní,
po cestách zarostlých ve stínu
do vůně rezed, fial a jasmínů
tesknota čpí.
A kolem dokola odevšad
zeď černá otáčí smutný ten sad,
vysoká, vysoká! Nemohou přes ni
hleděti vězni
v ten hříšný venkovský, daleký svět!
Sotva že pták se ji odváží přeletět,
a jenom břečtan se připíná zelený
na černé ovlhlé zvětralé kameny.
A fráter pode zdí vysokou ve stínu stál,
oheň mu ve zracích plál.
Zatleskal rukama. Kvardián číhá:
Kam fráter své oči zelené zdvíhá?
Co se tam nahoře míhá?
Ha, přes tu černou a vysokou zeď
bělostná ručka se napřáhla teď,
a s dlaně hebounké smekla se tiše
kulatá homolka a padá s výše
fráteru do hrsti nastavené.
Zachvěl se kvardián, a vlhne mu zrak,
do tváří vyhublých krev se mu žene.
Ó, zrádo! hříšníku! ty tedy tak?
Přikročil k němu a pohlédl naň,
na rámě vložil mu železnou dlaň.
76
Pobledl vinník a hrůzou se chvěje,
krčí se, těžké naň mrákoty jdou,
ó, zle je! Zle je s ním! Ach, zle je!
Zalomil rukama nad hlavou!
Kvardián pokynul prstem jen,
a fráter němý a poslušen
pěšinou zpátky se plíží,
strašlivá vina jej tíží. –
A sám tu kvardián stojí a přemítá,
kuličky v růženci počítá.
A jemu u nohou zapadlá ve trávě
ztracená homolka bělá se lákavě.
Sehnul se v myšlenkách pro ni,
drží ji na dlani. Jak sladce voní!
Jako by mluvila: „Okus mne, bláhový!
Nikdo tě nevidí, nikdo to nepoví!“
Zbled’ hrůzou kvardián a kříže dělá,
krůpěje potu mu vytryskly s čela.
„Jistě to svádí mne Lucifer sám,
ne, toho hříchu já neudělám!
Proto tak rudý a kulatý
je fráter Bonifác proklatý!“
Lehtá jej homolka v dlani,
a vůně příjemná dráždí mu čich.
Zamračen pohlížel na ni,
šeptal si: „Bože, to hřích je, to hřích!
77
Veliký půst je dnes,
nedopusť, Pane, bych taky tak kles!“
Marně však o milost prosil a volal,
té svůdné homolce neodolal.
Nejprvé ochutnal drobeček jen,
ale pak jako by opojen,
zaťal v ni žluté a viklavé zuby.
Tak ďábel úkladně dušičku zhubí!
A hůře! Sotva že homolku sněd’,
po jiné zatoužil hned.
Zatleskal, a ručka bílá
nahoře na zdi se objevila,
homolku k nohám mu upustila.
Také ji kvardián zved’!
Ale již drobečku neokusil,
v prsou mu procitlo svědomí.
„Oh, což, já slaboch, jsem podlehnout musil?
hořko a trpko a stydno mi!“
Oči své skroušeně k obloze zdvíhá,
homolku roztřepil o černou zeď.
„Jenom bych“ – myslil si – „rád věděl teď,
na druhé straně kdo za zdí to číhá?“
Postřehl: tu a tam ve zdi jsou
kameny vypadlé náhodou,
jako když stupátka do výše jdou.
Rozhodnut třikráte udělal kříž,
vzhůru se šplhá a nahoře již.
A koho za zdí tam vidí?
78
Protřel si oči. Ah, není to klam!
Vyvrhel pekla a nepřítel lidí,
na bobku sedí si Lucifer tam
a na něj s úsměškem civí,
takový starý a praošklivý!
V očích mu hanebnost prokmitá,
na hlavě rohy má, na nohách kopyta,
a zuby veliké, až hanba říci,
po srsti celý je do ruda připražen,
na jeden dráp si však proklatý ten
plesovou oblékl rukavici.
Zakýval: „Hehehe! Vzácný pán!
Vždyť je to vskutku sám kvardián!
Však jsem tě dlouho již vnadil,
na tvoji dušičku mnoho jsem vsadil!
Se solí, s paprikou, okmínovaných
to bylo homolek nepočítaných,
opravdu mohl bys tučnější býti!“ –
Kvardián myslil, že v propast se řítí.
„Apage!“ zakřičel, „satanas!“
Ale ta hrůza mu zlomila hlas,
jak pravá mrtvola zbledl!
„Já ne, to fráter ty homolky snědl!“
Satan se ušklíbl s nedůvěrou:
„A kde mé homolky, kde tedy jsou?“
Zatleskal: „Homolko, kde jsi?“
Ha, hrůza, proč se tak kvardián děsí?
79
Zavírá oči a zatajil dech,
na zdi se přikrčil na pospěch,
pěstěmi hubené tiskne si tělo.
Ale pod vyrudlým habitem:
„Tady jsem! Tady jsem! Tady jsem!“
přece to diskantem znělo.
Chtěl prchnout, chtěl dolů seskočit kvardián,
ke zdi však jak by byl přikován,
jen sípe zoufalý: „Satane,
ne! Já ne! To fráter! Ach, já ne!“
Ale pod vyrudlým habitem:
„Tady jsem!“ křičí to, „tady jsem!“
Ďábel se zachechtal: „Hahaha!
Mlsný se chytit dal na vějičku?
Ať po mých homolkách nesahá!“
Způsobně svlékl si rukavičku,
holými spáry pak starého chyt’,
jak dravec lapil ho za habit,
a nechť se zaříkal, jak jen chtěl,
přímo jej odnesl do pekel.
80
ROZPUSTILÝ.
Minula noční hodina,
ze sna se budí dědina.
Slunéčko vyšlo nad hory,
Anička naše z komory.
Vyběhla na dvůr lehýnce,
v jediné byla sukýnce,
košilku měla jako sníh
a vlasy ve dvou pletencích.
Tvářičky svěží po spánku
s odleskem ranních červánků.
A smála se – proč? – Kdož to ví,
Nu, byl to diblík hotový.
81
K studánce sběhla roubené,
nabrala vody studené,
A myje tváře jako květ
a hrdlo, ručky nad loket.
A smáčí vlásky bohaté –
hm, cizí hled ji nezmate.
Své vlásky smáčí havraní –
a Jeník hledí z ústraní.
A hledí, oči otvírá
a láskou skorem umírá.
A stojí jako v půdu vryt –
má – nemá k ní se odvážit?
Ta krása málo střežená,
ta bílá šíj a ramena!
On věděl dobře, že to hřích,
však vězel v sítích ďáblových.
A skočil k ní a v náruč jal
a celičkou ji zulíbal!
Vykřikla dívka ubohá:
„Ach, nečiň toho, pro Boha!
82
Teď aspoň ne, vždyť vidíš sám,
jak celičká se červenám!“ –
Však neodbytným Jeník byl
a líbal jen a chlácholil:
„Nu, nerdi se! Však pomoc vím:
Já obě oči zamhouřím!“
83
STRÝČEK VÁVRA.
Strýček Vávra sedl na mez unaven,
oči jemu náhle klíží divný sen.
A tu slyší dole v zemi divný zvuk,
někdo tiše klepá, tesá: „ťuk, ťuk, ťuk!“
„Kdo to klepe?“ Vávra ptal se. Pod zemí
tenounký se hlásek ozval: „To jsme my!
Červíčkové ubožátka. Na poli
strýček Vávra posnídat nám dovolí?“
Zasmál se jen „S Pánembohem!“ Vávra řek’.
A hle, v tom již přihopkoval zajíček,
do zelené řepy zaběh’, hryže ji.
Pohrozil mu Vávra prstem: „Zloději!“
Sklopil zajíc ouška, prosil: „Nehubuj!
Útrpnost měj! Neradostný život můj!
Nám zajíčkům přej té pastvy na chvíli,
než nás panský mysliveček postřílí!“
84
Vávra změk’ a jen mu z dálky pohrozí.
„Vskutku jsou ti zajíčkové ubozí!“ –
A jak se tak kolem sebe ohlíží,
pod mezí se žravý sysel připlíží.
Hejno vrabců vyletělo z ječmene,
zapískaly koroptvičky splašené,
zakrákoral havran s výšky: „Vávro, hej!“
Všechno prosí, všechno volá: „Jíst nám dej!“
Vávra zaklel: „Vida, vida! K snídaní
se všech stran jak hosté kvapí nezvaní!“
Neptali se, hodovali. Vávra jen
povzdechl a zahromoval zamračen.
„Vzal je čert!“ tak pomyslil si na konec,
„pro mne aspoň půl košťálu zbude přec!“
A tu cestou kolem pole žid se vlek’:
„Dobrytro! můj pane strýčku!“ sladce řek’.
„Gotsajdank! Je letos pěkná úroda,
dvě stě centů, viďte, strýčku, jitro dá?
Polovičkou zaplatíte úroky – –“
Vávrovi jen povzdech ulét’ hluboký.
A za židem na kočáře jel
z cukrovaru vykrmený ředitel.
„Vávro, voz už řepu!“ volal kývaje,
„tantiéma letos tuze malá je!“
85
Z úřadu pak posel tryskem přiběh’ sem:
„Exekuci na vás, Vávro, povedem’!
Nemůžeme na daň čekat – my a stát!
A na tabák od cesty mně máte dát!“
Vávra zbledl. Vidí kolem hustý dav
učených i neučených divných hlav,
tisíc rukou napřaženo: „Vávro, hej!
Slyšíš, slyšíš? Chceme jísti! Chleba dej!“
Dával v pravo, dával v levo celý den,
až nasytil z polovičky zástup ten.
A tu hlédne – kdo to v zadu? Kdo to tam?
Cože? Inu, beze žertu: on to sám!
On to sám jde naposledy za všemi.
„Zdali také něco z toho zbude mi?“
Vávra vzdech’ a zadumaný k sobě děl:
„Starý brachu, proč jsi dříve nepřišel?
Přišel červík, přišel zajíc, přišel pán,
letos už si rozebrali celý lán.
Marné už je každé slovo, každý krok –
musíš počkat, milý Vávro, na přesrok!“
86
NA KLUZIŠTI.
Ach, zde to bylo, kde jsem mlád
připínal brusle taky rád
připínal brusle taky rád
ku dívčím nožkám maličkým!
Teď vzpomínat už jenom smím. –
Ty malé nožky? Vzal to ďas!
Na všem se vymstí hrozný Čas!
Teď revma strašné vězí v nich,
a ony v teplých papučích.
*
Slečinka z Vídně!
Slečinka z Vídně!
Směje se vlídně
vzácný host!
Ne, pyšná není, opravdu není,
milá a skromná, až k udivení,
opravdu sama líbeznost.
A kterak bruslí! Tak jako v tanci
krouží a víří tu s elegancí.
87
Vznáší se jako ta sněhová hvězdička
útlá a lehýčká,
která se ve vzduchu třese,
než se jí do vlasů snese.
Jaká to jízda!
A dandyové malého hnízda
hledí k ní z daleka zdivení,
ztajili dech –
Jaké to divné a rozkošné stvoření!
A v srdci všech
strach jakýs maně se hlásí.
Ó, lvici tuší v té malinké slečince,
pohledem pohltí našince!
Bojí se divné té krásy!
A sražen v tlupu,
mladý svět pohlíží,
jak krouží okolo podobna ostříži,
hledajíc lupu. – –
Jak směle po lesklé hladině
rýsuje spirály v ledu.
Náhle se rozletí k předu
a přímo mezi ně!
Plamenem očka jí žhou,
zoubky se třpytí –
do koho z nás se tu zakousnou?
Hu, hu hu! Koho z nás pohltí asi?
Hrůza je uchvátí,
na všechny strany se splašeně obrátí,
88
útekútěk je spasí! – –
Přejela slečinka s úsměvem na líci,
všem se však z daleka vyhne,
jenom se obloukem mihne. –
Bláhoví zajíci,
nejste vy potravou pro lvici!
*
Židovko mladá, je mi líto tebe,
Židovko mladá, je mi líto tebe,
jsi jako andělíček z křesťanského nebe!
Po hladkém ledu kolem se mihla,
sukýnka zavlála zlehounka.
Taková pružná, taková štíhlá,
taková bílá a lehounká!
Krotká je, hodná je a rdí se plaše,
jako ta domácí housátka naše.
Jen v očích tmavých hlubokých plá jí
nezvyklý kovový lesk,
snivý pel východních bájí,
tlumená touha a stesk!
Smutno mi, hlédnu-li do těchto očí! –
Kolem ní Gojimů stále se točí
mladičkých ctitelů dav,
spálených srdcí a blouznivých hlav,
slyším, jak družky už závistí sočí.
A já čtu jí z očí, z hlubokých očí,
89
kterak je ráda uprostřed nich,
kterak by ráda jednomu z nich
na prsa klesla,
lásku svou všechnu k nohám mu snesla,
dala mu srdce, květ nadějí svých
a celou rozkoš mladičkých vděků
na věky věků!
Náhle však v údech jí projede mráz,
smích na rtu stydne a umlkne v ráz,
v očích se zatmělo, plamen v nich zhasíná,
jedna tam černá a bezedná hlubina. –
To mladá židovka vzpomíná.
Trýzeň je pouhá
vášnivá touha!
Ne, nikdo z nich
nebude chovat ji na loktech svých,
marně se za štěstím honí.
Dobře ví, dávno je připraven pro ni
budoucí muž a pán –
křivý a lysý.
Tučný nos jako by z kamene vytesán,
a pod ním rudý vous visí – –
Takové známé a protivné rysy! –
Fi! – Oči znova jí vzplanuly,
k mladému studentu blíže se přitulí.
90
CESTOU Z KOSTELA.
Tys vracela se z kostela
v neděli v létě, jednou z rána,
růžová, šťastná, veselá,
a Bohem, lidmi milována.
Ó, ty jsi dobře věděla,
že v polou cesty – na rozcestí,
v té naší známé aleji
už dávno s touhou, nadějí
tam čekám, číhám na své štěstí.
Tam vyhlížel jsem bláhový,
kdy s pentličkami růžovými
v mihavém stínu stromoví
tvůj klobouček se objeví mi!
A ejhle, ejhle! Jsi tu již!
A sotva jsi mne uviděla,
hned přísně jsi tak hledět chtěla –
však, miláčku, to neumíš!
A když jsem vstříc ti přiběh’ hbitě,
a když za ruku chyt’ jsem si tě,
91
tu sklopené jsi oči zvedla
a utajit jsi nedovedla
svůj šťastný, milý dětský smích! –
A ruku v ruce šli jsme spolu
k vám do vesnice, do údolu,
a svět byl kolem samý smích!
A cesta byla plna lidí,
a každý v šatech svátečních –
šli do kostela zbožní lidi –
a všichni div nám nezávidí
a nespouští s nás očí svých.
A když už přešli po aleji,
se ještě po nás obracejí
a šeptají si: „Šťastné mládí!
Hle, jak ti dva se mají rádi!“ –
Tu stará Vítka s velkou tíží
se o berličkách cestou plíží
a před námi se zastaví
a s úsměvem se na nás dívá,
ni slovíčka nám nepraví,
jen po tváři jí slza splývá.
A Douša, soused bručavý,
vypustil z dýmky mračno kouře
a čtverácky své oči mhouře
dí žertem: „Až se vezmete,
zvlášť každý chodit budete!“
Bloud! Neslyšel, jak povzdálečí
92
jsme vysmáli se jeho řeči!
Když potkalo nás děvčátko,
to každé na nás pohlíželo,
jak s plesem by nám říci chtělo:
„Tak půjdu s někým za krátko!“
A z dálných dědin venkovani –
ti neznali nás jistě ani –
a sedlák možný, chasník chudý
vždy s úsměvem nás provází,
a pozdravy a přání všudy,
že často jsme až v nesnázi.
Však srdce v prsou štěstím hrálo,
a všechno jen se na nás smálo.
A sýkory, ti ptáčci malí,
nám nad hlavami štěbetaly,
a skřivan výskal pod oblaky
a s nebe dolů volal k nám,
a slunéčko se smálo taky,
a smál se na nás Pánbůh sám! –
Pak se silnice stranou k mlýnu
jsme odbočili v milém stínu.
Zde v cestě mezi zahradami
jsme byli přece jednou sami.
„Teď“ – děl jsem v duchu – „pravý čas!“
a chyt’ jsem tvoje ručky obě
a celou silou strh’ jsem k sobě
a líbal jsem tě – zas a zas!
93
V tom slepý Vlk se zjevil tady,
Vlk, starý žebrák, známý všady.
Jde opatrně, holí svou
vždy cestu zkoumá před sebou.
Tys vyrušena vytrhla se,
však já tě v náruč chytil zase
a šeptal jsem ti: „Bláhová!
Vždyť nevidí nás, vždyť je slepý
a sotva bude nosit klepy!“
A líbal jsem tě poznova! –
Krok za krokem se vleče slepý. –
V tom obrátí se z nenadání
a směje se, až Pánbůh brání
a náhle se mu vrátil zrak –
nu, byl to zázrak nad zázrak!
Dvé zdravých očí otevírá
a na hůl opřen po nás zírá
a „Pomoz Pánbůh!“ řekne pak. –
Tys ulétla mi jako pták. –
Darebák!
94
PŘED STO LÉTY.
(Psáno r. 1890.)
Velkonoce! Svátky! Jaro za vraty –
však se na ně těšil chudý, bohatý.
Teplo je a ticho – milé odpoledne,
a kam s modra nebe mladé slunko hlédne,
všady nový život pučí na pospěch.
Za den, za hodinu na lukách se zvedne
na tisíce květů, cítíš vonný dech?
Vrby kolem řeky kočičky si nesou,
v borkách křivé sosny pomaloučku třesou
jehličí své staré na omladlý mech.
K životu se hlásí, co jen může, směle,
na zdi netřesk bují, bříza na kostele,
na parkáně pučí děkanovy štěpy
a na rynku trávník mezi dlážděním. –
Vlaštovky už taky hnízdečka si lepí
pod římsy a krovy s divným uměním. –
„Mohli bychom jíti!“ pan lékárník praví,
vlásenku si rovná, sem i tam ji staví,
95
krajkový mu límec strmí pod bradu,
hedvábný se cůpek kývá pozadu.
Milostivá paní tiskne zoubky ve rty,
div se pláče zdrží – však to nejsou žerty,
statných zdravých ňader jarobujný květ
jako do vězení vtěsnat pod korset! –
Panna Klára – Bože! Andělíček s nebe,
v obroučky a stužky sevřela už sebe,
„mušku“ lepí na tvář – divnou okrasu –
jemný zlatý pudr sype do vlasů,
na šíj, na ramena a za ňadra taky,
vždyť i tam se vetrou ošemetné zraky.
Krásná! – Na podpatku sem i tam se točí,
nedočkavost hledí z blankytných jí očí.
„Ale mamá!“ šeptá, „pojďme, pojďme již!“
(Milostpaní matce právě na neštěstí
tkanička se trhá – kříž to věru, kříž!)
Panna Klára oknem patří na náměstí. –
Pod podloubím jaký veselý je shon!
Hle, u „černé růže“ teď se zjevil on!
Zarděla se Klára, očka jen jí září,
šťastný úsměv přelét’ po hezounké tváři,
zahlédl ji také! V sladkém pohnutí
zří od „černé růže“ k „bílé labuti“,
tiskne k srdci ruce – možná vzdechy tlumí,
však mu třeba z dálky milá porozumí!
Oblétat ji počal jakýs blahý sen,
ale rozplašil jej papá zamračen:
96
„Proč se mladý Bláha do oken nám dívá?“
hučí – povážlivě při tom hlavou kývá.
„Hejsek nerozvážný! Stále si jen škodí,
páchne revolucí, bez vlásenky chodí!“
Stužky upevněny, milostivá září!
„Hotovo!“ dí s pýchou a s planoucí tváří,
mužíčka se táže: „Viď, že mi to sluší?“
Popleskal jí plece, řekl: „Na mou duši!“
Vybrali se z domu. Venku ruch a rej!
Je to jarní slunko přec jen čaroděj,
nejen z městské dlažby trávník vyvolalo,
ale lichotnými svými pohledy
také z teplých domů pány sousedy.
„Aj, vy jdete taky? Což pak se to stalo?“
vesele a hlučně kol se ozývalo,
hluboko se kloní pudrované hlavy:
„Dej vám Pánbůh zdraví!“
Tabatěrky v rukou lesknou se a chřestí:
„Půjdem’ tedy spolu! Věru, jaké štěstí!“
Soused od „tří kaprů“, soused od „jelena“,
mistr Hytych, pekař (že ho pustí žena!),
starý Kadeřávek a pan důchodní,
muži velevážní, muži ctihodní.
Pan lékárník tiskne každému z nich ruku.
„Za baštu?“ – „Kam jinam?“ – „Dnes tam bude hluku!“
97
Napřed milostivá kráčí s pannou dcerou,
za nimi se páni pomaličku berou.
Po dřevěném mostě přes hlubokou řeku
spěchá lid všech stavů a každého věku –
a to mladé slunko, které s nebe září,
úsměv vyvolalo v každé lidské tváři.
Jaká směs to pestrá! Drobotina hbitá
pod nohy se plete, běží, jen se kmitá.
Děvčátka tu zlatem i očkama svítí,
hejskové se slepě po jich stopě řítí.
Suchý kantor Ptáček též se zamih’ kolem,
hluboko se klaní, s nevýslovným bolem
k nebi oči zvedá, s němou výčitkou
povážlivě kývá moudrou hlavičkou.
Pan lékárník k němu milostivě praví:
„Zdráv pan kantor? Zdráv je?“ – „Což je, prosím, zdraví!
Zdravému se jídla chce jen neustále!“ – –
Ale lidu proud jej odnesl už dále.
Hle, občanských cností jde tu pravý vzor,
městský rada Josef Ignác Arator.
Trochu starý panic, ale posud statný
a ve službách obce horlivý a platný.
Panictví mu věru velice jde k duhu,
hladký je a čistý jako od soustruhu.
„Také stejnou cestou?“ Hluboko se klaní,
líbá obě ručky vzácné milostpaní,
98
zarděl se pak – cosi bláhového řek’ –
a políbil Klárce drobný malíček.
V zadu politiku vážní páni vedou.
Pan důchodní pozved’ stříbrem kutou hůl:
„Jářku, ve Francii divné pikle předou,
král je rebelantům jako v očích sůl –
hrají o korunu – o korunu, víte?“
Hluchý mistr pekař vzdych’ si: „Gotbehýte!“
Lékárník se ozval: „Císaře je škoda!
Tak ten lidský život prchá jako voda.
Škoda nebožtíka!“ – „Škoda!“ – „Škoda!“ –„Škoda!“
„Však tu mohl třeba ještě dlouho být!“
„Kterak?“ – „Jesuité!“ – „Snad ne?“ – „Jedem, víte?“
„Co?“ – „Jak?“ – „Já to říkal!“ – „Vskutku?“ –„Gotbehýte!“ –
„Ale o tom raděj’ ani nemluvit.“
Soused od „tří kaprů“ Matyáš Mach praví:
„Dobrý byl to vladař, nutno čest mu vzdát,
jen nám neměl zrušit starý magistrát!“
A ti druzí rychle sestrkují hlavy:
„Aj, pan Matěj chtěl se primátorem stát?“ –
„Purkmistrovský úřad? – Nic to už teď není,
nedbá na čest města, nedbá na dláždění.
Tak jsme přišli na vždy o dědičná práva!“ –
„Pan Matěj se také rebelantem stává?“
99
Přešli most a cestou po skalách se dali.
Pode skalou Labe siné proudy valí,
klepou mlýnská kola, hučí jez a šumí,
a královské město za řekou se zvedá,
kdožkoliv je shlédne, marně povzdech tlumí:
„Ať podobné krásy člověk světem hledá!“
Pan Mach jenom chtěl si na skeptika hrát:
„Kdyby tam byl aspoň jiný magistrát!“ –
Písčitá teď cesta vede s pahorku,
cíl už nedaleko. – Přes pole i lada
rovně předbíhá se klusem chasa mladá:
O groš! Kdo z nich dříve bude u borků? –
Shon a rej a vřava, šumot neustálý.
Na neplodném svahu vyhloubeny „vály“
a po nich se koulí pestrá vajíčka –
vyhraje to, které dál se dokutálí. –
Ale mládež u hry dlouho nevyčká.
Jak veverky hbitě v borkách rozběhla se.
Tito míčem hází, ti se honí zase,
a „pomlázky“ svižné kmitají se vzduchem.
Vonným stínem lesa v tom se ozvaly
cimbály a dudy, housle, píšťaly.
Kdo je mladý, tančí. – A kdo trpí suchem,
napěněné džbánky nalezne tu snadno
a ve chládku může dobývat se na dno.
U korbele kroužkem – také z toho cechu –
sousedé si lehli do kyprého mechu.
100
Dámy hlouběji však vedl v temný bor
švarný panic Josef Ignác Arator.
Rytíř, jakých málo – na vše připravený,
zná on každý rozmar, jaký mají ženy.
Dovedl si získat paní Rozy vděk
za kytičku vonnou modrých fialek.
A sotva že Klárka šeptla paní máti:
„Míč kdybychom měli, mohli bychom hráti!“
poklonil se dvorně, k službám hotový,
s míčem vytasil se – odkud? – Kdož to ví!
Maminka se pýří: „Jsem už na hry stará!“
Zašeptal jí v ouško: „Jako růže z jara!“
Pohrozila prstem a s nevinnou tváří
vší silou mu stiskla ruku potají.
Míč už lítá, skáče, milostpaní září,
obroučky a stužky jen jen pukají.
Josef Ignác stále ke Klárce se točí,
ale paní matka nepouští jej s očí.
Rozjařený míčem po dcerušce hází –
Klárka uhnula se. Do hustého mlází
daleko míč letí. Děvče nelení –
rozběhlo se za ním, rozhrnuje křoví,
nahýbá se pro míč, po mechu jej loví
a najednou celé mizí v zeleni. – –
Přešla chvilka – druhá – o Kláře ni slechu. –
Josef Ignác už se neubránil vzdechu:
„Panna zabloudila, třeba hledati!“
Paní matka šeptla jako na potěchu:
101
„Ach, zůstaňte u mne – však se neztratí!
Počkejme tu spolu – –“ pomalu se blíží –
„počkejme tu spolu, je zde krásně tak!“
Pan rada se chvěje, cosi hruď mu tíží
a před paní Rozou plaše klopí zrak.
„Přece“ – praví – „přece podívám se za ní –“
za ruku jej chtěla chytit milostpaní –
jako had se vysmek’, zvolna ustupuje –
ona skokem za ním. – Ztratil ducha rek,
před planoucí družkou dal se na útěk.
Sklopil hlavu – běží – větve rozhrnuje,
klobouček mu spadl, v ruce si jej nese,
na hlavě se žlutá vlásenka mu třese.
Za ním milostpaní stále blíž a blíž –
na rameni cítil její ruku již.
A v tom jakás větev křivá nakloněná
vlásenku mu strhla. – Bože, jaká změna!
Pod ní lebka holá, hladká jako led,
šedivý jen vlásek tu a tam se chvěje.
Paní Roza vzkřikla: „Běda! Co se děje!“
Za hlavu se chytil, zastavil se, zbled’
a sepjaté ruce k milostpaní zved’.
Ona hněvem vzplála. „Vari!“ křičí, „vari!
Hle, jaký je starý! negalantně starý!“
A on holou lebku kloboučkem jen skrývá.
Rozprchli se oba na opačné strany,
sotva lehká stopa v kyprém mechu zbývá,
a vlásenka žlutá na sněti se kývá.
102
Ale Klára? Pro míč pestře malovaný
divokým se houštím sama prodírala,
a míč kotálel se stále dál a dál,
jak by kouzla jakás ku předu jej hnala,
právě tam, kde – divno! – mladý Bláha stál.
Rozpustile před ní náruč otevírá,
Klára vyhýbá se, hněvá se a vzpírá,
ale za chvilku se ve smích mění vzdor.
Kolem pusto. Nikde živé duše není,
nikdo neuvidí plaché políbení,
nikdo nezaslechne sladký rozhovor.
„Ty!“ děvčátko hrozí, „jak jsi pošetilý,
a já žalem hynu, omrzel mne svět,
víš-li pak, že bude už mi šestnáct let?
Dávno, jistě dávno svoji bychom byli,
tatínek by sotva odepřel,
rozumu jen trochu kdybys přece měl!“
„Já!“ hoch rozesmál se, „ty bys pykat měla,
sama připravila’s o rozum mne zcela!“
Děvčátko se durdí: „Pohleď na svou hlavu,
bez vlásenky chodíš proti všemu mravu!“
Načechral si svoje černé bujné vlasy.
„Že se ti tak líbím, druhdy říkala jsi!“
Div že neplakala. „Ale moudří lidi
rebelanta v tobě, neznaboha vidí!“
Políbením zavřel ústa děvčeti –
a jak dál se berou v těsném objetí
po měkounkém mechu, zelenavým borem,
103
vidí: s borovice – pravý div to skorem! –
vlásenka se žlutá houpá na sněti.
Hedvábný cop dlouhý sem i tam se kývá – –
S obdivem i s plesem děvčátko se dívá:
„Ejhle, jak se stará o nás Pánbůh sám!
Jaké divné plody městské mají lesy!“
A miláčku svému na hrdlo se věsí:
„Trochu blíž se nakloň, ať tě zulíbám!“ –
Ovoce to divné utrhla si hbitě
a hoch jen se usmál trochu rozpačitě,
když dvě ručky malé, hebounké a milé
k jeho mladé hlavě, vzdorné, zarputilé
připevnily prvně vlásenku a cop.
Ale jaké blaho pocítil pak v duši,
když mu šeptem řekla: „Hezky ti to sluší!“
Zcela jiným – lepším stal se od těch dob.
A když k panu otci doprovázel dceru,
pan lékárník dumal: „Švarný hoch to věru
a jak ku podivu vážně hledí dnes!“
Nahlas pochválil jej soused od „jelena“,
důchodní mu klepal: „Brávo!“ na ramena,
a pan Mach mu nadšen do náruče kles’.
„Tak, můj hochu!“ praví, „stále ostrým krokem
ku předu se berme rovně za pokrokem!
Nechať zatemnělci pokroku se brání,
nebude přec marno naše namáhání.
Až jen městské rady jednou dobudeme,
pak – nu, potom řeknem’, co provésti chceme.
104
Proto: Jenom směle! Jistě zvítězíte!“
Mistr Hytych vzdechl a řek’: „Gotbehýte!“
Ale blízko večer – už se hlásí chladem,
a růžové mráčky plují nad západem.
Z borků, kde se stmívá, všechno domů spěje,
jako když se z úlů včely vyrojí.
Pod návalem lidu starý most se chvěje,
purkmistr však, dobrák, doufá v pokoji:
„Pán Bůh dá, že dnes to ještě přestojí!“
A kdo v Boha věří, nikdy nezahyne.
Západ hoří. Labem krev i zlato plyne.
Na planoucím nebi ostře rýsuje se
minulosti šerý zkamenělý stín,
kostel, nade městem vzrostlý do výšin.
Doposavad odlesk červánků se třese
v oknech starých domů. Pod podloubím však
rostou černé stíny, houstnou na soumrak –
„Hle, kterak se stmívá! Dobrou noc již tedy!“
lékárník se loučí vřele se sousedy. –
„Dobrou noc!“ zní kolem, „byl to pěkný den!“ –
Starý Kadeřávek divně rozjařen
šeptá paní Roze: „Jářku, sladce sněte,
ať se vám zdá o mně – totiž – jestli chcete – –“
Sousedka však trpce usmála se jen. –
Za pilířem těžkým ve příhodnou chvíli
blíž a blíže k sobě stíny dva se chýlí.
105
„Dobrou noc, má perlo! Klárko! Duše zlatá!“ –
„S Bohem!“ – U „labutě“ zavřela se vrata. –
Setmělo se rychle. Po obloze tmavé
zaleskly se hvězdy drobné, třepetavé.
Ticho – noc se blíží, něma jako hrob.
A sousedé vážní ke spánku se strojí,
na hřebíček věsí u postele svoji
vlásenku a cop.
106
MOTÝLI A VOSY.
[107]
SATIRA.
Satira je jako vosa
nezbedná a uličnická,
jako děvče rozmazlené
svévolná a nervosní.
Obtížno a trudno s ní
stýkati se dobrým lidem.
Pod ruměncem merunky
najde plíseň vznikající,
pod líčidlem smavých lící
stopy vrásek uhodne.
Nervosním svým letem letí,
hledá, pátrá po oběti.
Uhni se jí, dítě hodné,
žahadlem tě zrádně bodne
a odlétne bezcitná.
A ta rána otrávená
109
v těle kvasí, vztekle pálí,
člověk neví ani, má-li
z vlastní kůže vyskočit!
Vosa jako neviňátko
kolem létá, bzučí, bzučí,
nevíš, kde tě znova raní –
Och, tak moci padnout na ni,
plácačkou ji roztřepit!
110
ČESKÝ HUMOR.
Málo nasel humoru
Pánbůh v naši líchu,
nutíme se ze vzdoru
do hořkého smíchu.
Jako vinný hrozen kdes
v nehostinném kraji,
kde mhy visí z pod nebes,
slunko zakrývají,
nesládne, však trpkne jen
hořce na jazyku,
tak náš humor neslazen,
vždy v něm trochu vzlyku.
Až snad slunko jasněji
Čechům svítit bude,
jarým smíchem okřejí
naše líchy chudé!
111
HLEDÁ SE NÁROD!
Dělnictvo:
Národ plať nám tolik, co my chcem’,
sice národa se odřeknem’!
Učitelstvo:
Ať nám národ zjedná lepší plat,
máme-li proň s chutí pracovat!
Obchodníci:
Národ dej nám možnost vývinu,
ať náš obchod jde až v cizinu!
Rolníci:
Ať se národ o to postará,
aby řepa stoupla do jara!
112
Učenci a umělci:
Ať nás národ zbaví těsných pout,
genius by moh’ se rozvinout!
Řemesla:
Národ ať dbá hlavně na jedno:
Řemeslo že má mít zlaté dno!
Národ:
Ztratil se. Patrně strachem.
113
LABSKÁ POHÁDKA.
V labských tůních vodníci,
víly v proudu hrající
zděsily se, polekaly!
„Hej!
Neštěstí se na nás valí,
regulace, dráhy vodní!“ –
Zvlnila se řeka. Pod ní
splašený byl rej.
K útěku se víly strojí,
garderobu vážou svoji:
trochu pěny, trochu řas,
hřebínky na zlatý vlas,
všechno vážou do ranečku.
Na vodníka křikly: „Hej!
Vzhůru, vzhůru, pradědečku,
utec s námi, ruku dej!
Neštěstí se na nás valí,
regulace! Hej!“
114
Starý vodník rozespalý
zabrouk’ na ně ze své skrýše:
„Plané strachy, povídám:
zpět se vrátí Labe spíše!
Hloupé děti! Tiše, tiše!
Ryby budou smát se vám,
že věříte pohádkám!“
115
PRAVDA.
(Pod Hynaisův obraz.)
Takovouhle pravdu,
tu si líbit dám,
kdyby na mne kývla,
šel bych za ní sám.
A myslím si v duchu,
její krásou jat:
takovouhle pravdu
snadno milovat!
Ale přijde-li ti
jakýs protiva
a s úšklebkem se ti
v oči podívá,
řekne ti: „Jsem Pravda!“
a pak najednou
116
vyčte ti tvých hříchů
propast bezednou,
ježatý a hrubý
s křikem počne-li
pravdu tobě hlásat –
myslím, příteli:
Měj chlap třeba pravdu
jasnou jako den,
vyhodíš ho jistě
i s tou pravdou ven!
117
KRITICKÉ VYDRY.
V plesnivou tůň nade mlýnem
sinavý se měsíc dívá,
černá olše dlouhým stínem
přes hladinu lesklou kývá.
Staré vydry blíže splavu
hryžou kapří hlavu.
Se sžíravou ironií
ve stydlém se mozku ryjí
a svědčí si: „Nízké čelo
příliš málo mozku mělo –
genius kde moh’ se krýt?
Prostřední to duch byl celkem –
jenom v našem bahně mělkém
mohou tací kapři žít!“
Stranou smál se červík malý:
„Kdyby kapra nedostaly,
co by žraly?“ –
118
DĚVČÁTKU,
KTERÉ VYSTOUPILO ZE ŠKOLY.
S Bohem, školo! Do kořán
světa lán!
Mladé srdce touhou buší,
květy tuší,
samé květy, vonný vzduch,
křídla rostou mladé duši:
svět, toť jeden květný luh! –
– – – – – – – –
Ó ne! Ó ne! Jaký klam!
Park je tam!
Umělý park, přistříhaný,
ohražený na vše strany.
Pěšinou jen chodit smíš,
běda, jestli překročíš!
Přísně se zde zapovídá
květy trhat, hajný hlídá,
119
a kam hlédneš, neblahá
všude visí výstraha:
Máš-li křídla, shoď je, shoď,
nelítej a slušně choď!
120
TŘEŠNĚ.
Poslouchej, dívčinko mladá,
květ stromů zvolna už padá.
A jaro odletí spěšně,
na větvi zardí se třešně.
Ovoce sladké a rudé!
Čí tahle třešnička bude?
A přijde mládenec, ptá se:
„Pro koho’s uzrála v kráse?
Sládneš-li, třešničko, pro mě?“ –
Nezhrdni, přikývni skromně!
Nenech ho trápit se mukou,
padni hned do jeho rukou!
121
Nechtěj se z pýchy ho zříkat,
mohla bys jedenkrát pykat!
Snad přijde druhý i třetí –
ale čas úprkem letí.
Pel mládí odvane spěšně,
vyschne a sestárne třešně.
Se smíchem půjdou kol chlapci –
snědí tě, třešničko, vrabci!
122
DO ALBA.
Po vlnách na Labi houpá se víla
celičká bílá,
(jakoby pudrem se sypala z rána,
taková bílá!)
Houpá se, houpá,
ve vodě průzračné nožky si koupá.
A zpívá – touhou jí chvěje se hlas,
ňadra se zvedají a oči svítí.
A za ní po vodě podoben sítí
široko rozhozen splývá jí vlas,
tmavý a hedvábný vlas.
A zpívá toužebně: „Mládenče, stůj!
skoč pro můj bílý květ, a bude tvůj,
krásná jsem, sladká jsem, skoč jenom ke mně,
zlíbám tě, zobjímám, zkonejším jemně.
Poslechni! pokus se o štěstí nyní,
nežli tě předejdou jiní!“
123
A mladík na břehu otvírá oči
a ústa otvírá, svět se s ním točí,
běží a po hlavě do Labe skočí. –
Okamžik mazlení životem koupí,
na hrudi labutí utratí dech. –
Vždyť víte, rozmilá, v pohádkách všech
mládenci vždycky jsou hloupí!
124
DO ALBA.
V mládí
ať vás mají všichni hoši rádi.
K stáří už
stačí muž!
125
S KNIHOU.
Čtenáři můj, plač anebo se směj,
trhej knihu nebo vlasy (máš-li), nebo klej,
jen v „klassickém klidu“ nad ní nedřímej!
126
KMOTR DOSPIVA ROZUMUJE:
Kostel dům je boží!
Kostel dům je boží!
Skloňte čela!
V krčmě černý ďábel
kejkle dělá.
Hrom, ten bije do všeho,
do hospod i do kostela.
*
Sláva lenochům!
Sláva lenochům!
Lenoch nejvíc pracovitým prospěje,
čím víc lenochů, tím dražší práce je!
Sláva lenochům!
A čím více práce pak se cení,
tím větší je rozkoš v lenošení!
Sláva lenochům!
Proto lenoch – jen když vytrvalost má! –
kapitál svůj nejlíp ukládá!
Sláva lenochům!
*
127
Že se pravda všude
Že se pravda všude
říci má a může?
Jenom tehdy, synu,
svrbí-li tě kůže!
*
Vzácný host k nám přijel z ciziny.
Vzácný host k nám přijel z ciziny.
A hned v kruhu čestné družiny,
v každém čase, na všech cestách svých,
se všech stran a ve všech posicích
fotografy stokrát zvěčněn byl,
obrázkové listy naplnil.
Amatér náš Šňupka plný blaha,
v aparát svůj taky si ho chyt’,
pěšinkou když v pospěchu se kmit’ –
před ním budka, na ní psáno: „Aha!“ –
Čeho moc je (milí Češi), všechno škodí,
podlízavost úšklebek jen zplodí!
*
České státní právo! Pro to heslo
České státní právo! Pro to heslo
proč se máme stále bít a rvát?
Vždyť to právo přece svatě máme,
jen nám k němu schází – český stát!
*
128
Starý kantor vždycky horoval:
Starý kantor vždycky horoval:
„Člověk žije, aby pracoval!“ –
A pracuje, jářku, ze všech sil
zase jenom proto, aby žil!
*
Říkali nám naši tátové:
Říkali nám naši tátové:
„Nechte ideály bláhové!
Nadšení to vítr rozfouká,
z vlastenectví pranic nekouká!“ –
Teď už musí každé klouče znát,
s vlastenectvím že lze kšeftovat,
ano, komu na tom záleží,
i nevlastenectví zpeněží!
*
Sejdeš-li se s lidmi, nechať vítá
Sejdeš-li se s lidmi, nechať vítá
na obojí straně humanita!
Obklopen však vlků smečkou litou,
kam bys došel se svou humanitou?
*
Carpe diem! Užij dne,
Carpe diem! Užij dne,
nežli v bezdno zapadne!
Dobře-li ho užiješ,
vzpomínkou se milou těš!
Špatně-li – to tvá je věc,
polituj, však užij přec!
129
Carpe diem! Užij dne,
nežli v bezdno zapadne!
Litoval bys jednou chvil,
kterých’s nijak neužil!
*
Nevěř pranikomu, hochu můj,
Nevěř pranikomu, hochu můj,
zkušený ti kmotr dobře radí –
každý je jen dotud poctivým,
pokud se naň něco neprozradí!
*
Nejčastěji chrání dívčí cnost
Nejčastěji chrání dívčí cnost
jenom milencova nejapnost.
*
Co že jsem poznal v bratrském spolku,
Co že jsem poznal v bratrském spolku,
rád povím bez okolků:
je milo, sladko – z přesvědčení dím –
„ty a ty“ říkat pánům vznešeným,
těm, kteří mají salon v prvém patře,
volati: „bratře!“
Když ti však ševčisko nějaké
„ty“ začne a „bratře!“ říkat,
oh, to je docela jinaké,
takému bratrství těžko je zvykat!
V soukromí, konečně, možno to říci,
jen mi tak neříkej na ulici!
*
130
Všechno se předhání, rve se a bije,
Všechno se předhání, rve se a bije,
proklatě stará už historie!
Mladí:
Co chtějí staří tu? Do hrobu s nimi!
Nám patří veškerá naděje,
jsme světa dědici jedinými,
budoucnost naše je!
Mladší:
Hle, jak se čepýří
oplešatělí rytíři!
Mládí jim zítřek už odvěje,
budoucnost naše je!
Nejmladší:
Kterak se nesmáti všem?
Jen jděte, my za vámi jdem’!
Mládí vám scíplo už kdysi!
Ale my mladí jsme! Mladí! ó, tak!
Budoucnost naše je! Vidíte, jak –
pravého mládí to znak –
cumlíček z kalhot nám visí?
Nezrození:
Po houbách chodíme,
jásáme, hýříme –
131
až jednou na svět se zrodíme,
budoucnost veškerou zdědíme!
Kmotr Dospiva:
Proč se tu perou? Proč se tu sváří?
jaký to hloupý je žert!
Budoucnost vaše? Nu? Vždyť je to stáří,
jestli vás dříve už nevezme čert!
132
Obsah
Strana:
Ballada o mrtvém ševci a mladé tanečnici7
Luční víla18
Pekelná historie22
Myslivna v zimě30
Ve službách národu32
Pohřeb35
Měsíc39
Rybák42
Nemocný45
Vař, hrnéčku, vař!52
Mudrcova smrt56
Sestra Věnceslava60
CarodějkaČarodějka64
Nevinný68
Otroci kultury71
Homolky74
Rozpustilý81
Strýček Vávra84
Na kluzišti87
Cestou z kostela91
Před sto léty95
[133]
Motýli a vosy
Satira109
CeskýČeský humor111
Hledá se národ!112
Labská pohádka114
Pravda116
Kritické vydry118
Děvčátku, které vystoupilo ze školy119
Třešně121
Do alba123
Do alba125
S knihou126
Kmotr Dospiva rozumuje127
E: lk + lp; 2002
[134]