LUČNÍ VÍLA.

LUČNÍ VÍLA.
Hlídačova chata v lukách skryta pod stromy. Nehryže tě, starý brachu, drobet svědomí? Lidé, kteří v parném létě luka kosili, u hlídače nalezli vždy trochu posily. Sklenku piva, kousek másla, chleba se solí, lépe se to po tom doušku s kosou zápolí. A hlídač měl mladou dcerku, pravý luční květ, růžičku, jež počala se teprv rozvíjet. 18 Na prahu hned hosta vítá sladkým úsměvem.úsměvem, říkali, že pro ten úsměv mnohý chodí sem. Chodníček byl ušlapaný k chatě dobře již – – Já tam zbloudil nahodile dvakrát nanejvýš. Když jsem jednou zastavil se u nich na dvoře, kdosi byl tam pod přístřeškem, tiše hovoře. S hlídačovou dceruškou se loučil soused můj, vidím, jak jí ruku tiskne, Bůh ho pomiluj! A když posléz, rozloučiv se, zmizel za plotem, děvče za ním dívalo se s tichým chechtotem. A ze rtíků růžovatých – trochu špatný vděk! – vyplazil se roztomilý dlouhý jazýček. 19 Usmál jsem se – člověk už je škodolibý tvor! Pod přístřeškem posadím se, počnu rozhovor. Dcerka hned mne mile vítá, čilá, ochotná. Tatík byl kdes v lukách, doma byla samotna. Přinesla mi sklenku piva, jen se usmívá, já jí řekl, že slunéčko hezky zahřívá. A že bude možná pršet, též jsem pověděl, měsíček že včera večer kolem duhu měl. Na všechno mi přisvědčila sladkým smíchem svým. – Hledím, hledím, jak je hezká! Zvolna popíjím. A když jsem se loučil tehdy u vrátek s ní sám, ruku jsem jí tiskl vřele, ještě vzpomínám. 20 Jak hrdlička usmála se, a já též se smál. Na stranu jsem klobouk vsadil, vesel zahvizdal. Myslil jsem si: „Na mou duši, je to luční květ!“ Ještě jsem se od zahrádky ohléd’ po ní zpět. Zahléd’ jsem ji. Nezbednice! Divný má to zvyk! Jazyk za mnou vyplazila jako uličník! A já viděl – čertův kvítek! – já se nemýlil! Jazýček ten rozeklaný jako hadí byl! 21