OTROCI KULTURY.

Karel Leger

OTROCI KULTURY.
Žáčkové drobní ve školních síních, Bůh budiž při nich! Hle, jak se krčí ohnuté hřbety nad hloubkou jakés záhadné věty! Strachem se v očích zornička šíří, v hlavě to šumí, tepe a víří. Jak do přihrádek v mozky ty mladé zárodky vědy učitel klade. Písmenek hejna, pouček řady ztráviti musí rozoumek mladý. A mračna číslic jak sršně bzučí, pod čelem hryžou, dlabou a mučí. Plesnivé knihy, inkoustu moře, z něho jen stoupá nuda a hoře. Oči se kazí a hlava bolí pod tíhou vědy, zápachem školy. Strachem se chvěje dušička v těle, těch hrozných věd jsou prahory celé. 71 Kolik let ještě – ó, jak to dusí! – v lavicích školních prosedět musí, nežli se posléz prokoušou vědou a vyjdou s tváří chorobně bledou! Z venku se jaro do oken dívá, květ třešní voní, skřivánek zpívá. Zůstaň si, jaro, na mezi polní, nadarmo klepáš na dvéře školní! Slunéčka úsměv veselý, žhavý mohl by másti mladé ty hlavy. Hned krátkozraké dětinské oči s tabule černé k oknu se točí. Zvábeny září, tušeným květem, dušičky mladé ulétly dětem. Jak včelky tonou v radostném ruchu, v tom prozářeném a vonném vzduchu. Ven z města v pole v radostném reji od květu na květ po lukách spějí. Jak je tu volno! Život svůj celý bez cíle tak by toulat se chtěly. Vznášet se lehce tím jarním vánkem, Bože, ta radost: být Indiánkem! V prériích travou toulat se kdesi, probíhat temné hluboké lesy, o závod s vichrem na bujném oři po stepi letět v zeleném moři. S opičí druží po stromech skákat, 72 papoušky třpytné do sítí lákat. Šípy si robit a srny střílet, s divokou zvěří doupata sdílet. S medvědy, vlky a se šakaly jak by se bili rekové malí. Sekeru za pás a oštěp v ruku, šíp otrávený vypouštět z luku – Vsaďte se, že by prvý hned měl pod žebrem někde pan učitel! 73