HOMOLKY.
Zamlklá, tichá je klášterní zahrada,
jako když tesknoty v záhony napadá,
jako by tichý a tíživý žal
ve vůni rezed se rozléval.
Sotva se pěšinou mihne jak stín
s růžencem bradatý kapucín.
Smutno a dusno až k zalknutí zde je!
Jen fráter Bonifác vesel si pěje,
když záhon celeru pleje! –
Kvardián šedivou bradu si hladě
v modlitbách plíží se po zahradě,
ruší jej stále ten veselý zpěv,
mračí se, v očích mu zablýskal hněv.
„Hle, fráter laik“ – děl rozčilen k sobě,
„jak zpívá vesele ve svatopostní době,
kdy celý klášter se kaje a modlí,
on sotva minutu v modlitbách prodlí
74
a už jen v zahradu! Celičký den
z dohledu ztratí se v houštinách samoten.
Čpí cosi hříšného ze zraku jeho –
v čas postu velkého – proklatý! –
je čilý a rudý a kulatý,
jak měl by do syta všeho!
Pohled má plachý a nejistý,
hádám, že duch jakýs nečistý
se v duši a srdce mu vkrádá!
Však s něho nepustím očí už teď!
Taky přes vysokou klášterní zeď
mohla by proniknout zráda!“ –
Ukrytý za křovím kvardián číhá,
v pohybu každičkém frátera stíhá.
Hle, teď rýč hluboko zabodl do země,
ohléd’ se okolo, usmál se tajemně,
najednou skrčí se a hlavu sklopí,
jako had plíží se do stínu do houští,
záhonek celeru i práci opouští,
v lískoví zapadl beze stopy.
Zasyčel kvardián: „Kam se to krade?
Ó, hade! hade!“
Po samá kolena habit svůj zved’
a za ním do houští pustil se hned – –
ó, hade! hade! –
75
Zamlklá, smutná je zahrada klášterní,
po cestách zarostlých ve stínu
do vůně rezed, fial a jasmínů
tesknota čpí.
A kolem dokola odevšad
zeď černá otáčí smutný ten sad,
vysoká, vysoká! Nemohou přes ni
hleděti vězni
v ten hříšný venkovský, daleký svět!
Sotva že pták se ji odváží přeletět,
a jenom břečtan se připíná zelený
na černé ovlhlé zvětralé kameny.
A fráter pode zdí vysokou ve stínu stál,
oheň mu ve zracích plál.
Zatleskal rukama. Kvardián číhá:
Kam fráter své oči zelené zdvíhá?
Co se tam nahoře míhá?
Ha, přes tu černou a vysokou zeď
bělostná ručka se napřáhla teď,
a s dlaně hebounké smekla se tiše
kulatá homolka a padá s výše
fráteru do hrsti nastavené.
Zachvěl se kvardián, a vlhne mu zrak,
do tváří vyhublých krev se mu žene.
Ó, zrádo! hříšníku! ty tedy tak?
Přikročil k němu a pohlédl naň,
na rámě vložil mu železnou dlaň.
76
Pobledl vinník a hrůzou se chvěje,
krčí se, těžké naň mrákoty jdou,
ó, zle je! Zle je s ním! Ach, zle je!
Zalomil rukama nad hlavou!
Kvardián pokynul prstem jen,
a fráter němý a poslušen
pěšinou zpátky se plíží,
strašlivá vina jej tíží. –
A sám tu kvardián stojí a přemítá,
kuličky v růženci počítá.
A jemu u nohou zapadlá ve trávě
ztracená homolka bělá se lákavě.
Sehnul se v myšlenkách pro ni,
drží ji na dlani. Jak sladce voní!
Jako by mluvila: „Okus mne, bláhový!
Nikdo tě nevidí, nikdo to nepoví!“
Zbled’ hrůzou kvardián a kříže dělá,
krůpěje potu mu vytryskly s čela.
„Jistě to svádí mne Lucifer sám,
ne, toho hříchu já neudělám!
Proto tak rudý a kulatý
je fráter Bonifác proklatý!“
Lehtá jej homolka v dlani,
a vůně příjemná dráždí mu čich.
Zamračen pohlížel na ni,
šeptal si: „Bože, to hřích je, to hřích!
77
Veliký půst je dnes,
nedopusť, Pane, bych taky tak kles!“
Marně však o milost prosil a volal,
té svůdné homolce neodolal.
Nejprvé ochutnal drobeček jen,
ale pak jako by opojen,
zaťal v ni žluté a viklavé zuby.
Tak ďábel úkladně dušičku zhubí!
A hůře! Sotva že homolku sněd’,
po jiné zatoužil hned.
Zatleskal, a ručka bílá
nahoře na zdi se objevila,
homolku k nohám mu upustila.
Také ji kvardián zved’!
Ale již drobečku neokusil,
v prsou mu procitlo svědomí.
„Oh, což, já slaboch, jsem podlehnout musil?
hořko a trpko a stydno mi!“
Oči své skroušeně k obloze zdvíhá,
homolku roztřepil o černou zeď.
„Jenom bych“ – myslil si – „rád věděl teď,
na druhé straně kdo za zdí to číhá?“
Postřehl: tu a tam ve zdi jsou
kameny vypadlé náhodou,
jako když stupátka do výše jdou.
Rozhodnut třikráte udělal kříž,
vzhůru se šplhá a nahoře již.
A koho za zdí tam vidí?
78
Protřel si oči. Ah, není to klam!
Vyvrhel pekla a nepřítel lidí,
na bobku sedí si Lucifer tam
a na něj s úsměškem civí,
takový starý a praošklivý!
V očích mu hanebnost prokmitá,
na hlavě rohy má, na nohách kopyta,
a zuby veliké, až hanba říci,
po srsti celý je do ruda připražen,
na jeden dráp si však proklatý ten
plesovou oblékl rukavici.
Zakýval: „Hehehe! Vzácný pán!
Vždyť je to vskutku sám kvardián!
Však jsem tě dlouho již vnadil,
na tvoji dušičku mnoho jsem vsadil!
Se solí, s paprikou, okmínovaných
to bylo homolek nepočítaných,
opravdu mohl bys tučnější býti!“ –
Kvardián myslil, že v propast se řítí.
„Apage!“ zakřičel, „satanas!“
Ale ta hrůza mu zlomila hlas,
jak pravá mrtvola zbledl!
„Já ne, to fráter ty homolky snědl!“
Satan se ušklíbl s nedůvěrou:
„A kde mé homolky, kde tedy jsou?“
Zatleskal: „Homolko, kde jsi?“
Ha, hrůza, proč se tak kvardián děsí?
79
Zavírá oči a zatajil dech,
na zdi se přikrčil na pospěch,
pěstěmi hubené tiskne si tělo.
Ale pod vyrudlým habitem:
„Tady jsem! Tady jsem! Tady jsem!“
přece to diskantem znělo.
Chtěl prchnout, chtěl dolů seskočit kvardián,
ke zdi však jak by byl přikován,
jen sípe zoufalý: „Satane,
ne! Já ne! To fráter! Ach, já ne!“
Ale pod vyrudlým habitem:
„Tady jsem!“ křičí to, „tady jsem!“
Ďábel se zachechtal: „Hahaha!
Mlsný se chytit dal na vějičku?
Ať po mých homolkách nesahá!“
Způsobně svlékl si rukavičku,
holými spáry pak starého chyt’,
jak dravec lapil ho za habit,
a nechť se zaříkal, jak jen chtěl,
přímo jej odnesl do pekel.
80