HOMOLKY.

Karel Leger

HOMOLKY.
Zamlklá, tichá je klášterní zahrada, jako když tesknoty v záhony napadá, jako by tichý a tíživý žal ve vůni rezed se rozléval. Sotva se pěšinou mihne jak stín s růžencem bradatý kapucín. Smutno a dusno až k zalknutí zde je! Jen fráter Bonifác vesel si pěje, když záhon celeru pleje! – Kvardián šedivou bradu si hladě v modlitbách plíží se po zahradě, ruší jej stále ten veselý zpěv, mračí se, v očích mu zablýskal hněv. „Hle, fráter laik“ – děl rozčilen k sobě, „jak zpívá vesele ve svatopostní době, kdy celý klášter se kaje a modlí, on sotva minutu v modlitbách prodlí 74 a už jen v zahradu! Celičký den z dohledu ztratí se v houštinách samoten. Čpí cosi hříšného ze zraku jeho – v čas postu velkého – proklatý! – je čilý a rudý a kulatý, jak měl by do syta všeho! Pohled má plachý a nejistý, hádám, že duch jakýs nečistý se v duši a srdce mu vkrádá! Však s něho nepustím očí už teď! Taky přes vysokou klášterní zeď mohla by proniknout zráda!“ – Ukrytý za křovím kvardián číhá, v pohybu každičkém frátera stíhá. Hle, teď rýč hluboko zabodl do země, ohléd’ se okolo, usmál se tajemně, najednou skrčí se a hlavu sklopí, jako had plíží se do stínu do houští, záhonek celeru i práci opouští, v lískoví zapadl beze stopy. Zasyčel kvardián: „Kam se to krade? Ó, hade! hade!“ Po samá kolena habit svůj zved’ a za ním do houští pustil se hned – – ó, hade! hade! – 75 Zamlklá, smutná je zahrada klášterní, po cestách zarostlých ve stínu do vůně rezed, fial a jasmínů tesknota čpí. A kolem dokola odevšad zeď černá otáčí smutný ten sad, vysoká, vysoká! Nemohou přes ni hleděti vězni v ten hříšný venkovský, daleký svět! Sotva že pták se ji odváží přeletět, a jenom břečtan se připíná zelený na černé ovlhlé zvětralé kameny. A fráter pode zdí vysokou ve stínu stál, oheň mu ve zracích plál. Zatleskal rukama. Kvardián číhá: Kam fráter své oči zelené zdvíhá? Co se tam nahoře míhá? Ha, přes tu černou a vysokou zeď bělostná ručka se napřáhla teď, a s dlaně hebounké smekla se tiše kulatá homolka a padá s výše fráteru do hrsti nastavené. Zachvěl se kvardián, a vlhne mu zrak, do tváří vyhublých krev se mu žene. Ó, zrádo! hříšníku! ty tedy tak? Přikročil k němu a pohlédl naň, na rámě vložil mu železnou dlaň. 76 Pobledl vinník a hrůzou se chvěje, krčí se, těžké naň mrákoty jdou, ó, zle je! Zle je s ním! Ach, zle je! Zalomil rukama nad hlavou! Kvardián pokynul prstem jen, a fráter němý a poslušen pěšinou zpátky se plíží, strašlivá vina jej tíží. – A sám tu kvardián stojí a přemítá, kuličky v růženci počítá. A jemu u nohou zapadlá ve trávě ztracená homolka bělá se lákavě. Sehnul se v myšlenkách pro ni, drží ji na dlani. Jak sladce voní! Jako by mluvila: „Okus mne, bláhový! Nikdo tě nevidí, nikdo to nepoví!“ Zbled’ hrůzou kvardián a kříže dělá, krůpěje potu mu vytryskly s čela. „Jistě to svádí mne Lucifer sám, ne, toho hříchu já neudělám! Proto tak rudý a kulatý je fráter Bonifác proklatý!“ Lehtá jej homolka v dlani, a vůně příjemná dráždí mu čich. Zamračen pohlížel na ni, šeptal si: „Bože, to hřích je, to hřích! 77 Veliký půst je dnes, nedopusť, Pane, bych taky tak kles!“ Marně však o milost prosil a volal, té svůdné homolce neodolal. Nejprvé ochutnal drobeček jen, ale pak jako by opojen, zaťal v ni žluté a viklavé zuby. Tak ďábel úkladně dušičku zhubí! A hůře! Sotva že homolku sněd’, po jiné zatoužil hned. Zatleskal, a ručka bílá nahoře na zdi se objevila, homolku k nohám mu upustila. Také ji kvardián zved’! Ale již drobečku neokusil, v prsou mu procitlo svědomí. „Oh, což, já slaboch, jsem podlehnout musil? hořko a trpko a stydno mi!“ Oči své skroušeně k obloze zdvíhá, homolku roztřepil o černou zeď. „Jenom bych“ – myslil si – „rád věděl teď, na druhé straně kdo za zdí to číhá?“ Postřehl: tu a tam ve zdi jsou kameny vypadlé náhodou, jako když stupátka do výše jdou. Rozhodnut třikráte udělal kříž, vzhůru se šplhá a nahoře již. A koho za zdí tam vidí? 78 Protřel si oči. Ah, není to klam! Vyvrhel pekla a nepřítel lidí, na bobku sedí si Lucifer tam a na něj s úsměškem civí, takový starý a praošklivý! V očích mu hanebnost prokmitá, na hlavě rohy má, na nohách kopyta, a zuby veliké, až hanba říci, po srsti celý je do ruda připražen, na jeden dráp si však proklatý ten plesovou oblékl rukavici. Zakýval: „Hehehe! Vzácný pán! Vždyť je to vskutku sám kvardián! Však jsem tě dlouho již vnadil, na tvoji dušičku mnoho jsem vsadil! Se solí, s paprikou, okmínovaných to bylo homolek nepočítaných, opravdu mohl bys tučnější býti!“ – Kvardián myslil, že v propast se řítí. „Apage!“ zakřičel, „satanas!“ Ale ta hrůza mu zlomila hlas, jak pravá mrtvola zbledl! „Já ne, to fráter ty homolky snědl!“ Satan se ušklíbl s nedůvěrou: „A kde mé homolky, kde tedy jsou?“ Zatleskal: „Homolko, kde jsi?“ Ha, hrůza, proč se tak kvardián děsí? 79 Zavírá oči a zatajil dech, na zdi se přikrčil na pospěch, pěstěmi hubené tiskne si tělo. Ale pod vyrudlým habitem: „Tady jsem! Tady jsem! Tady jsem!“ přece to diskantem znělo. Chtěl prchnout, chtěl dolů seskočit kvardián, ke zdi však jak by byl přikován, jen sípe zoufalý: „Satane, ne! Já ne! To fráter! Ach, já ne!“ Ale pod vyrudlým habitem: „Tady jsem!“ křičí to, „tady jsem!“ Ďábel se zachechtal: „Hahaha! Mlsný se chytit dal na vějičku? Ať po mých homolkách nesahá!“ Způsobně svlékl si rukavičku, holými spáry pak starého chyt’, jak dravec lapil ho za habit, a nechť se zaříkal, jak jen chtěl, přímo jej odnesl do pekel. 80