PEKELNÁ HISTORIE.
Vysoko šlehají plameny smolné
a v nich se ozývá úpění bolné,
skřípění zubů a zoufalý jek!
Tam v kotlích nad ohněm syčí to, kvílí,
nejtvrdší kámen by opravdu změk’!
A starý Lucifer s ďábelskou pílí
do ohně fouká a zvyšuje žár,
kol ohňů motaje v dýmu se tmavém
a při tom peče si v popeli žhavém
kradených bramborů pár.
Eh, je to Lucifer nejstarší z pekla,
ta mladá chasa se dávno ho zřekla,
ba, že už zpola tu zbytečným byl!
Stářím i Lucifer na ceně ztrácí,
slábne a měkne a pozbývá sil. –
Na místě výměnku dali mu práci:
topiti pod kotly celičký den,
22
dmýchat a foukat a přikládat jen.
A starý Lucifer topil a topil,
div chudák únavou nepadal již,
ti mladší křičeli: „Popil si, popil!“
Na stará léta měl takový kříž!
Mzda? Hanba povídat! Škvoři jsou tady,
a kdyby nekradl, zemřel by hlady.
Tak tedy Lucifer – jak jsem už řek’ –
kradené brambory v popeli pek’.
V té chvíli chalupník Choděra maně
s Bohem dal životu a psotám všem,
pokání učinil, zaplatil daně,
opustil na věky rodnou svou zem.
A že vždy držíval na Pánaboha
a zkusil na světě příkoří mnohá,
v nebeské království vejíti měl. –
Zkrátka se rozloučil, nedělal dlouze,
vždyť dětem v chalupě překážel pouze,
jak voják na rozkaz poslušně šel.
Ze Lhoty do nebe daleko tuze,
(do pekla zajisté o mnoho blíž!)
trním a kamením těžká je chůze –
Choděra starý byl unaven již.
V tom uzřel na blízku pekelnou bránu,
všudy kol veřejí plazil se dým.
„Ha!“ řekl, „snad se tam podívat smím?“
Sám se sic polekal smělého plánu.
23
„Nu, cože?“ myslil však, „posedím chvíli,
u brány posedím, naberu síly,
zapálím dýmku si – ohně tam dost,
posedím, pokouřím a půjdu dále,
nezvědí domácí, že tam byl host!“ –
A byla brána ta v očadlé skále,
vždycky se ochotně otvírá všem –
a jak je ušlapán chodníček sem!
I vešel Choděra, čepici smekl,
udiven ohléd’ se. „Pochválen“ – řekl,
ale v tom ovanul čpavý jej dým.
Zakašlal, nedořek’ a oči mne si,
všechno tu do kola straší a děsí,
ubozí hříšníci, jak je tu jim!
A jak se ohlíží, ďábla tu shlédne,
pečenou bramboru má v ruce jedné
a druhým spárem zas do ohně hráb’. –
Stařeček Choděra opodál sedne, –
po dlouhé cestě byl umdlen a sláb! –
žhavý si oharek z popele zvedne,
do dýmky vloží jej, dýmá a pak
k satanu spokojen obrátí zrak.
„Dobrý den, kmotránku!“ promluvil k běsu,
zdvořile promluvil, „pozdrav ti nesu,
víš, od nás, ze Lhoty, ode všech tet,
těší se, že brzo poletí k sněmu –“
Vyhrnuv posměšně spodní svůj ret,
24
Lucifer sotva se obrátil k němu.
Choděra do vousů zticha se směje.
„Hm!“ míní, „opravdu, u vás to hřeje!“
a stará kolena dlaněmi mnul.
Pečená brambůrka mile mu voní.
„Kmotře!“ děl k satanu, „dej mi jen půl!“
Lucifer rozmrzen zahryzl do ní,
nevrle zahučel: „Vidíme jej!
Přijde a řekne jen: KmotránkuKmotránku, dej!
Sám ani polínka nepřidá k ohni. –
Dobrá! Chceš pečénku? Dřív sebou pohni,
přinášej palivo, práce se chop
a za mne minutku pod kotly top!“
Choděra dobráček ihned se vzchopí,
práce se chápe a běží a topí.
Lucifer oddechl a rovná kříž.
„Tak, strýče Choděro, zastaň mne chvíli,
ta věčná lopota zmáhá mě již,
stáří nám nikterak nepřidá síly,
však to sám nejlépe víš!
Ulehnu do kouta, sedřímnu chvíli,
a ty jen top a top, přikládej zas,
potom se teprve k odměně hlas!“
A již již ospalost oči mu klíží.
„Poslechni, Choděro!“ blábolí s tíží,
„přikládej, přikládej, jenom se chraň:
ne abys všetečně poklice zvedal!“
25
a zuby strašlivé vycenil naň.
„Já? Jdižiž!“ kmotr mu domluvit nedal,
„bláhový, neboj se, vyspi se jen,
dobře tě zastanu po celý den!“
I usnul Lucifer. Choděra s pílí
topí a přikládá, co má jen síly,
až plamen vyšlehá výše a výš!
V popeli praská to – ale tu, slyš!
v kotli cos podivně syčí a kvílí.
Choděra diví se. Cože to as?
jako by lidský tam zaúpěl hlas!
Opravdu! Slyší to zase a zas!
a mráz mu najednou po těle běží.
Takový smutný a líbezný hlas!
Choděra zvědavost ukrotil stěží.
Hlavou jen zavrtěl: nezruší slova,
běží a na oheň přikládá znova.
„Ochocho!“ Na kraji v kotli to tam
úpí a naříká – není to klam? –
Sladkým to naříká zvonivým hlasem.
A slyší Choděra ztrnulý žasem:
„Ochocho! Smiluj se! Útrpnost měj,
na chvilku ubohé oddechu přej!
Nadzvedni poklici maličko, málo,
co by se dušičce o vzduchu zdálo,
smiluj se! Nadzvedni!“ – Choděra stojí,
slovo své porušit přece se bojí.
26
Stojí a přemítá. Kdo že to kvílí?
Smiluj se! Jaký to líbezný hlas! –
Za vlasy tahá se, přemítá chvíli
a pak si povídá: „Vezmi to ďas!
Málo jen, maličko poklici zvednu,
jenom co ubohou dušičku shlédnu!
Což by se ostatně mohlo mi stát?
Ospalý satan se nebude ptát!“ –
Pokličku pozvedl maličko, málo –
Eh, k čertu! Co že to? Co se mu zdálo?
Mladičká ženuška z kotle tu skočí –!
Vyvalil Choděra udiven oči:
buclatá, spanilá, růžová celá,
přes ňadra vlasy jen spuštěné měla –
zatleská ručkama, sešpulí rtíky.
„Kmotránku,“ šepotá, „díky, ach, díky!“
A nežli pochopil, co se s ním děje,
zmizela ve vzduchu jak pouhý dým. –
Zajel si do vlasů. „Matičko, zle je!“
Přemýšlí, rozmýšlí, hrůzou se chvěje,
těší se zoufale: „Alespoň vím,
co že si Lucifer na ohni hřeje!“ –
„Ochocho!“ ve druhém kotli to tam
úpí a naříká slaďoučký hlas.
„Kdo’s dobrý, smiluj se nad hříšnou duší,
malinko pokličku nadzvedni jen!“
27
Kmotránek naslouchá, srdce mu buší,
svádí a přemlouvá sladký hlas ten.
Starý si povídá: „Podruhé přece
hříšnici buclatou nepustím z klece,
nadzvednu, pohlédnu, přiklopím hned!“
A jak v něm zvědavost klíčí a vzrůstá,
mlsně už našpulil bezzubá ústa.
I jde a poklici maličko zved’.
Hup! Než si pomyslil, děvčátko pěkné
vyskočí z kotle a „Děkuju!“ řekne,
zatleská v ručky a zmizí jak dým.
Kmotránek povídá: „Aha, už vím!
Prchnout se nezdaří už ani jedné!“
Z třetího kotle v tom slyšeti sten.
Jde starý, pomalu pokličku zvedne,
dušička poskočí, vyskočí ven.
„Hej, počkej!“ chytil ji, pohlédne v oči. –
Zachvěl se, pustil ji. „K čertu“ – dí – „leť!“ –
Však duše úlisně k němu se točí.
„Ach, muži, mužíčku, já jsem to, hleď!“
Hubená škaredá babice šedá
kostnatá ramena k objetí zvedá.
„Já jsem to, Choděrka, tvá žena vlastní!
Víš, jak jsme bývali pospolu šťastni,
třeba’s ty, darebo, hrál jen a pil!
Všechno ti odpustím – že jsi mne bil –
slovíčka neřeknu, budu už tiše,
28
jenom mne vyprovoď z pekelné říše!“
Choděra zkameněl, bez hnutí stál. –
Chytla jej, přitiskla k vyprahlé hrudi.
„Pospěšme, nežli se satanáš vzbudí!“
(Hu, jak to babino objetí studí!)
Ku bráně táhla jej a z brány dál. –
Nu, co měl počíti? Šel s babou k nebi.
Choděra mračí se, baba se šklebí,
a čert se probudil, taky se smál!
Mravné naučení:
Nejenom Mladí, však také i Staří
v pekelném ohni se pekou a škvaří!
29