POHŘEB.

POHŘEB.
Zemřel soused Tichý. – Znali jste ho snad? Míval na předměstí pěkný dům a sad. Nedávno si teprv přived’ žínku mladou – do dubové rakve dnes jej kladou. Kříž mu v ruce dali, květy dokola, hromničná mu svíce u hlav plápolá. Sama u mrtvoly klesnouc na kolena pláče tichým pláčem mladá žena. A po boku vdovy stojí nehnutě duše zemřelého, chýlíc perutě. Lásky moc ji dosud ještě poutá k zemi, nejmocnější kouzlo mezi všemi. – Noci těšitelce ustoupil už den, však zde jenom mrtvý dřímal tichý sen, mladou vdovu v slzách našla ranní zoře – pláče, nevypláče svoje hoře. 35 Příbuzní pak přišli, věrní přátelé, tváře do zármutku strojí uměle, zevlují tu kolem, potichu se baví, těší, nakazují: „Šetřte zdraví!“ Lidé necitelní! Jenom větší žal vylhaný ten soucit v srdci vyvolal. Ó, kterak by sama ráda zemřít chtěla, aby lživých vzdechů neslyšela! „Hle, on mrtev! A já musím žít, Bože spravedlivý, má to trestem být? Popřej klidu srdci, odvrať číši bolu, nech nás do věčnosti vejít spolu!“ – Dva dni a dvě noci žalem zoufalá nezavřela očí, tiše plakala. A ta slza každá, každý povzdech němý manželovu duši poutá k zemi. Třetího dne víko dali na rakev, uzavřeli pevně, a jí stydla krev. „Co činíte?“ vzkřikla, zaúpěla temně. „Do rakve přec k němu položte mě! K němu!“ – Omdlévala. Však ji pozvedli, násilím ji skoro stranou odvedli. A šla bez vědomí, mrtvou být se zdála. – Duše zemřelého v okně stála. – 36 Z rána krátký příval skropil suchou zem, svěží vůně z polí okny vála sem, svíčky plápolaly, záslony se chvěly, modlitby a zpěvy truchle zněly. Před domem se řadí dlouhý průvod již, starý Vacek nese v čele černý kříž, falešnými tony hudebníci hrají, kněži dnešní štolu počítají. Drobní ministranti samý žert a smích, hasiči se lesknou v nových přilbicích, cech se k cechu staví a pochodně hoří, věnce kolem rakve hradbu tvoří. Lidu dav se valil – vřava šuměla, duše zemřelého na vše hleděla. Zde – tam žert se ozval, staré vtipy zněly, a duše se ptala: „Kdo mne želí?“ A tu ze vrat domu vdova kročila, žalem přemožená, přece spanilá. Ach, co žalu tají mladé srdce věrné! – (Jak jí pěkně sluší šaty černé!) Bolest ňadra svírá, jak ji unese? A hle, kalužinka před ní leskne se. V slzách mrtva skoro sklíčená a bledá vyhýbá se kolem, šaty zvedá. 37 Střevíčky své chrání a zas šepotá: „Zbav mne, Bože, žalu, zbav mne života!“ – – – – – – – – – – Duše manželova křídla rozepjala, kamsi do neznáma na cestu se dala. 38