Zemřel soused Tichý. – Znali jste ho snad?
Míval na předměstí pěkný dům a sad.
Nedávno si teprv přived’ žínku mladou –
do dubové rakve dnes jej kladou.
Kříž mu v ruce dali, květy dokola,
hromničná mu svíce u hlav plápolá.
Sama u mrtvoly klesnouc na kolena
pláče tichým pláčem mladá žena.
A po boku vdovy stojí nehnutě
duše zemřelého, chýlíc perutě.
Lásky moc ji dosud ještě poutá k zemi,
nejmocnější kouzlo mezi všemi. –
Noci těšitelce ustoupil už den,
však zde jenom mrtvý dřímal tichý sen,
mladou vdovu v slzách našla ranní zoře –
pláče, nevypláče svoje hoře.
Příbuzní pak přišli, věrní přátelé,
tváře do zármutku strojí uměle,
zevlují tu kolem, potichu se baví,
těší, nakazují: „Šetřte zdraví!“
Lidé necitelní! Jenom větší žal
vylhaný ten soucit v srdci vyvolal.
Ó, kterak by sama ráda zemřít chtěla,
aby lživých vzdechů neslyšela!
„Hle, on mrtev! A já musím žít,
Bože spravedlivý, má to trestem být?
Popřej klidu srdci, odvrať číši bolu,
nech nás do věčnosti vejít spolu!“ –
Dva dni a dvě noci žalem zoufalá
nezavřela očí, tiše plakala.
A ta slza každá, každý povzdech němý
manželovu duši poutá k zemi.
Třetího dne víko dali na rakev,
uzavřeli pevně, a jí stydla krev.
„Co činíte?“ vzkřikla, zaúpěla temně.
„Do rakve přec k němu položte mě!
K němu!“ – Omdlévala. Však ji pozvedli,
násilím ji skoro stranou odvedli.
A šla bez vědomí, mrtvou být se zdála. –
Duše zemřelého v okně stála. –
Z rána krátký příval skropil suchou zem,
svěží vůně z polí okny vála sem,
svíčky plápolaly, záslony se chvěly,
modlitby a zpěvy truchle zněly.
Před domem se řadí dlouhý průvod již,
starý Vacek nese v čele černý kříž,
falešnými tony hudebníci hrají,
kněži dnešní štolu počítají.
Drobní ministranti samý žert a smích,
hasiči se lesknou v nových přilbicích,
cech se k cechu staví a pochodně hoří,
věnce kolem rakve hradbu tvoří.
Lidu dav se valil – vřava šuměla,
duše zemřelého na vše hleděla.
Zde – tam žert se ozval, staré vtipy zněly,
a duše se ptala: „Kdo mne želí?“
A tu ze vrat domu vdova kročila,
žalem přemožená, přece spanilá.
Ach, co žalu tají mladé srdce věrné! –
(Jak jí pěkně sluší šaty černé!)
Bolest ňadra svírá, jak ji unese?
A hle, kalužinka před ní leskne se.
V slzách mrtva skoro sklíčená a bledá
vyhýbá se kolem, šaty zvedá.
Střevíčky své chrání a zas šepotá:
„Zbav mne, Bože, žalu, zbav mne života!“
Duše manželova křídla rozepjala,
kamsi do neznáma na cestu se dala.