NEMOCNÝ.
Vše se naň smálo, on však v zadumání
jen chodí, bloudí, smutně hlavu sklání,
jen ve svých knihách přebírá se tiše
a – Bůh mu odpusť! – také verše píše!
Nemluví s nikým, nejí, nepije,
že těžko říci: žije? nežije?
I hlavou vrtí otec starostlivý,
a matka pláče, přátelé se diví.
Aj, co mu schází? Uřknut byl by snad?
Má úbytě, či –? Přišli odevšad
lékaři, kmotry, baby čarodějné.
Hoch bez odmluvy mediciny bral,
ba, zaříkávat jednou též se dal,
vždyť na konec to všechno, všechno stejné!
Ubohý chřadne stále víc a víc,
jak stín už chodí, sežloutla mu líc.
Podivná nemoc! Kdo rozumí tomu?
Jak jenom může, vytratí se z domu
45
a po lesích a lukách – Bůh to soudí! –
jak náměsíčník celé noci bloudí.
Jen hlavou kroutí lékaři i baby,
zde každý lék je zbytečný či slabý,
a naděj’ v obrat stále zaniká,
a matka pláče, otec naříká. –
Poslední pokus. – V městě nedalekém
žil slavný lékař, moudrý, vážný věkem,
učený doktor – doktor Řeřicha,
zázraky dělá, každou nemoc zhojí –
tak po kraji se šírém proslýchá,
a kmotra Smrt prý doktora se bojí.
(Strach veliký má sama, prokletá,
že přivést by ji mohl se světa.)
Zázraky dělá! Kde on nepomůže,
tam pacient už klidně zemřít může! –
Byl zavolán. A vážně hlavou kroutí.
Kde nemoc vězí? Těžko rozhodnouti.
Chorého prohléd’, přísně vyzpovídal,
tři dni, tři noci úzkostně ho hlídal.
Pak řekl: „Sláva! Konečně jsem našel!
Ta nemoc není revma ani kašel,
nevězí v plících ani v slezině,
to vada zraku, tuším, jedině.
Druh choroby jen třeba dobře znát,
skla patřičná pak na oči mu dát,
a vše se poddá. Nemocný pak vidí
46
vše v pravém světle jako druzí lidi,
ba vysměje se vskutku sobě sám –
a za svou nemoc na konec se stydí.
Sta podobných já vyléčil už věru:
milenců vroucích, duchů blouznivých
a vlastenců – těch nejvíc! – bouřlivých
a zachránil jsem mnohou karieru.
Jen zkušenému věřte, pravím vám!
Já zachránit ho musím, přísahám!“
A sotva jitro vzplálo, mladík chorý
po známé stezce kráčel do obory.
Drobounkým krokem za ním pospíchá
jak anděl strážný doktor Řeřicha.
„Co vidíš, hochu? Mluv mně! Mluv! – no mluv!“ –
A mladý snílek oči pozvednuv
jen usmíval se jako bez rozumu.
„Já vidím“ – pravil – „vidím temný les
a v lese plno života a šumu,
pod každým listem hýbe se to dnes –
to skřítkové snad pořádají ples?
Dub mladé břízce vypravuje cosi –
ten starý galán jak se nahýbá!
snad sousedku svou o hubičku prosí –
vy myslíte, že zde se nelíbá?
Ach, pravím vám, zde vše se láskou chvěje,
ten teplý větřík, který kolem věje,
47
od stromu k stromu nosí hubičky!
Na každé snítce ona láska trůní,
v kalíšku květin tvoří pel a vůni
a slavíkovi v hrdle písničky!“
A doktor vážně: „Ale to je jiné,
jak učí Darwin a zvlášť slavný Linné!“ –
„Ach, doktore, zde rozum neplatí,
zde srdci nutno vládu nechati!
A neslyšíte rozpustilý smích?
To skřítkové jsou! Hle, tam jeden z nich
jak pod hříbečkem sedí, z dýmky kouří
a čtveračivě na nás oči mhouří –
s bělavým vousem, hravý, maličký
a na čapce má zlaté rolničky.
Ach, doktore, jsme tady v jejich říši.
Hle, v kapradí tam jak se sbíhají
a zlaté květy s listů stírají
a odnášejí do podzemních skrýší!
A tam pět jiných k zuřivému boji
s ropuchou děsnou chystá se i zbrojí,
na místo štítu lupen uchopí,
trn z plané růže jest jim za kopí.
Ach, opravdu, vy ještě nevidíte?“
„Ropuchu vidím, to je skutečnost!“ –
„Však ony skřítky kolem sebe zříte?“ –
A doktor smál se: „Kde že? Dost, už dost!
48
Toť z báchorek je jakás zbytečnost!“
A stiskl rty a moc se zadumal,
puls nemocnému zkoumati se jal.
Z modrého pouzdra vyňal okuláry.
„Tím sklem pohlédni, rozprchnou se čáry! –
Nu?“ – Chorý skla si přiložil jen k oku
a dokola vše změnilo se hned,
skřítkové drobní prchli v jednom skoku,
že ani paty už jim nezahled’.
Ti, kteří zlato našli v kapradí,
nechali práce – ovšem neradi,
a ve spěchu by kořist drahou skryli,
hle, prášek zlatý v mechu roztrousili.
Ze všeho pouze chladná, nehnutá
ropucha zbyla, pýchou nadutá.
„Co vidíš, hochu?“ – „Smutný jako dnes
nebýval nikdy široširý les.
Jako by z něho život prch’ i duše,
tak stojí mrtvě, lhostejně a hluše.
Staleté stromy, hrdí velikáni
teď v resignaci k zemi větve sklání,
kmen s kmenem v šumu zlou předtuchu sdílí:
„My vyrůstáme jen pro parní pily,
z nás budou prkna, latě jen a trámy,
a v kancelářích budou topit námi!“
Ach, doktore, ta skla si vemte zpět,
v tom světle byl by nudný, smutný svět!“
49
„Jen světlo! světlo!“ slavný doktor plesá,
„před světlem pravdy přízraků moc klesá!“
A vítězně se při tom usmíval
a v modré pouzdro skla svá ukrýval. –
Pak na paseku vyšli z temna lesa. –
Hoch doktorovi v ucho našeptává:
„Zdaž vidíte, jak zdupaná je tráva?
Zde lesní žínky tančí za noci!“
A doktor moudře hlavou potřásává:
„Hm, vážný případ, těžko pomoci!
Snad rusalky tu vidíš naposledy?“ –
A chorý mladík rozčilením bledý
ukázal rukou: „Hleďte, hleďte tam!
Toť není přece žádný prázdný klam!
Hle, nad vodou, kde kvetou růže plané –
což nevidíte? Vskutku rusalka!
Tak mladá, svěží, vlasy rozpoutané,
a v každém oku jedna fialka!“ –
„Kde?“ – „Tam se mihla, plna božských vnad!“ –
„Eh, z vesnice to mladé děvče snad!
Ta živá krása z étheru přec není! –
Aj, myslivna! Tu máme vysvětlení!“
A doktor stáhl šedé obočí
a k chorému se rázem otočí:
„Mluv, nezapírej! Lež ti nepomůže!
Tys dobře věděl, kdo ta planá růže!
Mne nezklameš! Jak do očí ti zírám,
50
prohlédnu srdce tvého hlubiny!“ –
A chorý rděl se: „Pane, nezapírám!
Znám dobře lesem všechny pěšiny
a vím a vím, že ona dívka tam
to není přelud, není vzdušný klam!
(A duše moje by se zarmoutila,
ta krása kdyby pouhým vzduchem byla!)
Nu, ano, ano prostá dívka jen!
Však do očí jí hleďte! Utajen
pod měkkou brvou hrá tam sladký sen!
V tom oku modrém celé nebe žije,
svit blaha, štěstí, kouzlo poesie!“
A zasmál se a utekl mu stranou
do stínů houští, za svou lesní pannou.
A doktor stál a zachmuřil své čelo,
cos trpkého se ve tváři mu chvělo.
„Ubohý hochu!“ zvolal. „Nuže věz:
zde pomůže jen kněz!
A po svatbě – však vzpomeneš si na mne!“mne! –
se rozprchnou už samy sny tvé klamné!“
51