Židovko mladá, je mi líto tebe,

Karel Leger

Židovko mladá, je mi líto tebe, Židovko mladá, je mi líto tebe,
jsi jako andělíček z křesťanského nebe!
Po hladkém ledu kolem se mihla, sukýnka zavlála zlehounka. Taková pružná, taková štíhlá, taková bílá a lehounká! Krotká je, hodná je a rdí se plaše, jako ta domácí housátka naše. Jen v očích tmavých hlubokých plá jí nezvyklý kovový lesk, snivý pel východních bájí, tlumená touha a stesk! Smutno mi, hlédnu-li do těchto očí! – Kolem ní Gojimů stále se točí mladičkých ctitelů dav, spálených srdcí a blouznivých hlav, slyším, jak družky už závistí sočí. A já čtu jí z očí, z hlubokých očí, 89 kterak je ráda uprostřed nich, kterak by ráda jednomu z nich na prsa klesla, lásku svou všechnu k nohám mu snesla, dala mu srdce, květ nadějí svých a celou rozkoš mladičkých vděků na věky věků! Náhle však v údech jí projede mráz, smích na rtu stydne a umlkne v ráz, v očích se zatmělo, plamen v nich zhasíná, jedna tam černá a bezedná hlubina. – To mladá židovka vzpomíná. Trýzeň je pouhá vášnivá touha! Ne, nikdo z nich nebude chovat ji na loktech svých, marně se za štěstím honí. Dobře ví, dávno je připraven pro ni budoucí muž a pán – křivý a lysý. Tučný nos jako by z kamene vytesán, a pod ním rudý vous visí – – Takové známé a protivné rysy! – Fi! – Oči znova jí vzplanuly, k mladému studentu blíže se přitulí.