SESTRA VĚNCESLAVA.

Karel Leger

SESTRA VĚNCESLAVA.
Sestra Věnceslava mladá snivá hlava. V očích noc je tmavá. Co v té noci blýská? Proč své zoubky vtiská do růžových rtíků, a proč v okamžiku zhořkne úsměv její v krásném obličeji? Z průsvitavých tváří divného cos září. Nervosně se chvějí drobné ručky její křečovitě spjaté. Při modlitbě svaté růženec se maně smekne s bílé dlaně, v klín jí ruce klesnou. 60 Ňadra bouří děsnou dmou se, pnou se chvatem, div se nerozskočí. Vytřeštěné oči v temné bloudí dáli, a ten pohled pálí. Rty se otevřely, jakýs úsměv smělý, svůdně vyzývavý a růměnec žhavý divným štěstím září z průsvitavých tváří. Co vidí v té dáli? Proč ten pohled pálí? Čím to srdce buší, a ve snivé duši co se na dně tají? Novicky se ptají. Sestra Věnceslava světice je pravá! Sestra Věnceslava vyvolená hlava! Ale – – Bylo jednou – vzpomínky již blednou – v šumném proudu žití vášní vlnobití zaneslo ji v moře 61 poklesků a hoře. Sladkost hříchů hrozná! Kdo ji jednou pozná, jak do proudu kámen těžce padá zmámen strašné do hlubiny prokletí a viny. A ta hlava svatá divým proudem jatá bez rady a vesla v černé víry klesla. A ve hříších žila, opojný jed pila, výstrahám se smála, hříšnou rozkoš ssála, víc než číši jednu dopila až ke dnu. – Ale Bůh je živý, mocný, dobrotivý, její duši hledal, zahynout jí nedal. Z neřestí ji zvedl, ku pravdě ji vedl. Z kalných oněch vírů do přístavu míru vešla duše bludná. Zahořkl jí u dna sladký pohár hříchů. 62 Ve klášterním tichu v těžké kázni nyní pokání své činí jak světice pravá sestra Věnceslava. – – – S citů směsí pestrou za velebnou sestrou zří novicky mladé. Závist se jim krade do nevinných duší, a srdéčkem buší jakás touha žhavá. Šeptají si v snění: Šťastná„Šťastná k závidění sestra Věnceslava!“ 63