Slečinka z Vídně!
Slečinka z Vídně!
Směje se vlídně
vzácný host!
Ne, pyšná není, opravdu není,
milá a skromná, až k udivení,
opravdu sama líbeznost.
A kterak bruslí! Tak jako v tanci
krouží a víří tu s elegancí.
87
Vznáší se jako ta sněhová hvězdička
útlá a lehýčká,
která se ve vzduchu třese,
než se jí do vlasů snese.
Jaká to jízda!
A dandyové malého hnízda
hledí k ní z daleka zdivení,
ztajili dech –
Jaké to divné a rozkošné stvoření!
A v srdci všech
strach jakýs maně se hlásí.
Ó, lvici tuší v té malinké slečince,
pohledem pohltí našince!
Bojí se divné té krásy!
A sražen v tlupu,
mladý svět pohlíží,
jak krouží okolo podobna ostříži,
hledajíc lupu. – –
Jak směle po lesklé hladině
rýsuje spirály v ledu.
Náhle se rozletí k předu
a přímo mezi ně!
Plamenem očka jí žhou,
zoubky se třpytí –
do koho z nás se tu zakousnou?
Hu, hu hu! Koho z nás pohltí asi?
Hrůza je uchvátí,
na všechny strany se splašeně obrátí,
88
útekútěk je spasí! – –
Přejela slečinka s úsměvem na líci,
všem se však z daleka vyhne,
jenom se obloukem mihne. –
Bláhoví zajíci,
nejste vy potravou pro lvici!
*