9. listopadu 1620.

Karel Leger

Jitro. Těžká mlha leží v kraji, ze záplavy její šedé černé stíny stromů prokmitají. Rozbrázděná cesta vede v pustých polích, bahno svítí po v kolajích i ve šlépějích koní. Polnice jek zvučí v dálce kdesi, rozléhá se v mlhách, pláče, děsí. Podkovy tam třeskly o kameny, vylét z pole havran vyplašený, zakřičel a pluje, přes bahnitou cestu odletuje. Bídná víska v údolí se skrývá. Zříceniny. Popel sotva zbývá, černé stěny z vyloupené chaty. Prázdné dvory zejímezi vraty hladový pes vyje. Za plotem ční štěpy opálené. Jen ta mlha, jež se z polí žene, celou hrůzu kryje. Čpavý dým se ještě z rumu plíží. Stranou zbyla jediná jen z chýží, nejchudší snad. Lupiči když vpadli, vyžehli ves, loupili a kradli, hnízda toho nevšímli si ani. Co v najdou? Přešli, plivli na ni. Pod zčernalým stropem, kde jen stěží možno dýchat, raněný muž leží. Zkrvácený šátek na čele , z kalných očí hledí bolesť němá. V rohu lůžka sedí stařec sivý, mlčky sedí, smutný, úzkostlivý. Teskné ticho, to duši svírá. – Polnice jek v tom se ozval v dáli. Raněný zvedhlavu, paměť sbírá a ty vpadlé oči vzplály. Co to bylo?“ ptá se. „Duní temně pod kopyty koní syrá země, slyším šavle o třemeny bíti. Kdo to? Kam se řítí? Otče, hlédni oknem. Po loupeži hladové zas vojsko do vsi běží?“ – Hledí starý otec: z mlhy šedé smutný průvod jede. Zástup jezdců po cestě se žene, předhání se v polido úpadu šlehá, bije koně zapěněné, plné vozy těžce duní v zadu, náprava se láme od nákladu. – Poznáváš-li, otče, kdo to jede?“ – Zastříkán šat blátem, tváře bledé, hrůza hledí všechněm z obličeje, úzkosť jimi chvěje. Poznávám je, ano! běda, běda! král náš, král to prchá, páni za ním! v útěku svou spásu král náš hledá!“ – Raněný se zvedá s namáháním, s čela strh ten šátek zkrvácený, potácí se, chytaje se stěny dovlékl se k oknu. – Vidí, vidí: cestou v mlhách prchá smečka lidí. Pára stoupá ze spocených koní, podkovy v zem bijí, šavle zvoní, řinčí těžké vozy. Jedou kolem, v trysku dál se předhánějí polem. Z mlhy jedou, do mlhy se řítí, strach je žene, hrůzou oči svítí, jako přízrak hrozný mizí v dáli, – stínem jen se postavy jich zdály. – Zapadli v mlhách, jenom temně ještě duní udupaná země. Černý havran sedá krákoraje, na rozrytou cestu do kolaje. – Vzešel mrak, stín padl na krajinu. V chatě ticho, smutné ticho bylo. Starý otec hleděl v oči synu, zoufalství ty oči zakalilo. Vidíš, kterak venku tmí se?“ praví. Přes oblohu mrak se žene tmavý, bůh to rozhněvaný tvář si halí, neštěstí a hrůza, nové žaly v kraj se valí. Prchá králco my si počnem’, chudí? – Co si počnem’?“ vykřikznovu temně. Prchněm’, synu, z nešťastné země! prchněm’!“ – A syn jako když se budí, přetřel oči: „Kam my bědní chceme? Kam před svojí bídou uprchneme? S námi bude, – s dětmi bude vzrůstat, – král, ten může prchnout, – my jen zůstat!“

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

368. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VEČERNÍ KRAJINY. (Jaroslav Vrchlický)
  2. HANÁCKÁ KRAJINKA. (František Serafínský Procházka)
  3. Jarní déšť. (Josef Kuchař)
  4. PODZIM. (Karel Babánek)
  5. FORMAN. (Josef Svatopluk Machar)
  6. KOUT KRAJINY. (Antonín Sova)
  7. Řada trpných stromů v lijavci (Hermor Lilia)
  8. LISTOPAD. (Josef Svatopluk Machar)
  9. Silnice. (Emanuel z Čenkova)
  10. Nekonečné deště v horách (Antonín Sova)