Jitro. Těžká mlha leží v kraji,
ze záplavy její šedé
černé stíny stromů prokmitají.
Rozbrázděná cesta vede
v pustých polích, bahno svítí po ní
v kolajích i ve šlépějích koní.
Polnice jek zvučí v dálce kdesi,
rozléhá se v mlhách, pláče, děsí.
Podkovy tam třeskly o kameny,
vylét z pole havran vyplašený,
zakřičel a pluje,
přes bahnitou cestu odletuje.
Bídná víska v údolí se skrývá.
Zříceniny. Popel sotva zbývá,
černé stěny z vyloupené chaty.
Prázdné dvory zejí – mezi vraty
hladový pes vyje.
Za plotem ční štěpy opálené.
Jen ta mlha, jež se z polí žene,
celou hrůzu kryje.
Čpavý dým se ještě z rumu plíží.
Stranou zbyla jediná jen z chýží,
nejchudší snad. Lupiči když vpadli,
vyžehli ves, loupili a kradli,
hnízda toho nevšímli si ani.
Co v ní najdou? Přešli, plivli na ni.
Pod zčernalým stropem, kde jen stěží
možno dýchat, raněný muž leží.
Zkrvácený šátek na čele má,
z kalných očí hledí bolesť němá.
V rohu lůžka sedí stařec sivý,
mlčky sedí, smutný, úzkostlivý.
Teskné ticho, až to duši svírá. –
Polnice jek v tom se ozval v dáli.
Raněný zved’ hlavu, paměť sbírá
a ty vpadlé oči vzplály.
„Co to bylo?“ ptá se. „Duní temně
pod kopyty koní syrá země,
slyším šavle o třemeny bíti.
Kdo to? Kam se řítí?
Otče, hlédni oknem. Po loupeži
hladové zas vojsko do vsi běží?“ –
Hledí starý otec: z mlhy šedé
smutný průvod jede.
Zástup jezdců po cestě se žene,
předhání se v poli – do úpadu
šlehá, bije koně zapěněné,
plné vozy těžce duní v zadu,
náprava se láme od nákladu. –
„Poznáváš-li, otče, kdo to jede?“ –
„Zastříkán šat blátem, tváře bledé,
hrůza hledí všechněm z obličeje,
úzkosť jimi chvěje.
Poznávám je, ano! běda, běda!
král náš, král to prchá, páni za ním!
v útěku svou spásu král náš hledá!“ –
Raněný se zvedá s namáháním,
s čela strh ten šátek zkrvácený,
potácí se, chytaje se stěny
dovlékl se k oknu. – Vidí, vidí:
cestou v mlhách prchá smečka lidí.
Pára stoupá ze spocených koní,
podkovy v zem bijí, šavle zvoní,
řinčí těžké vozy. Jedou kolem,
v trysku dál se předhánějí polem.
Z mlhy jedou, do mlhy se řítí,
strach je žene, hrůzou oči svítí,
jako přízrak hrozný mizí v dáli, –
stínem jen se postavy jich zdály. –
Zapadli už v mlhách, jenom temně
ještě duní udupaná země.
Černý havran sedá krákoraje,
na rozrytou cestu do kolaje. –
Vzešel mrak, stín padl na krajinu.
V chatě ticho, smutné ticho bylo.
Starý otec hleděl v oči synu,
zoufalství ty oči zakalilo.
„Vidíš, kterak venku tmí se?“ praví.
„Přes oblohu mrak se žene tmavý,
bůh to rozhněvaný tvář si halí,
neštěstí a hrůza, nové žaly
v kraj se valí.
Prchá král – co my si počnem’, chudí? –
Co si počnem’?“ vykřik’ znovu temně.
„Prchněm’, synu, z nešťastné té země!
prchněm’!“ – A syn jako když se budí,
přetřel oči: „Kam my bědní chceme?
Kam před svojí bídou uprchneme?
S námi bude, – s dětmi bude vzrůstat, –
král, ten může prchnout, – my jen zůstat!“