O jaké štěstí, v letní noci
o lenoch opřen lavičky,
skryt všetečníkům, líbat moci
skráň drahé dívčí hlavičky;
když snítka šumí snítce lásku
a růžné poupě poupěti,
svou dívku líbat v ében vlásků
a tisknouti ji v objetí!
O blažení, ti milující!
Pro dešť polibků neslyší,
jak ve koruně v šeru snící
se ozval šepot ve výši.
To v stínu lípy v noční době,
kde z břízek sbita lavička,
se, šeptajíce, tulí k sobě
dvě drobná děcká tělíčka.
Jak hezka jsou v té květů kytce,
jež věsí se jim do klína,
v tom věnci snítek, jenž je stydce
lupínky svými opíná!
A na milence patří k zemi,
jak na tatíčka s matičkou
a polou skryty haluzemi,
jak libují si hlavičkou!
„O kterak se již těším, duško,
až ukryje nás peřinka,
mne napřed, potom tebe, družko,
jak řekla víla kmotřinka.“
Však druhé dí: „Já půjdu dříve,
tys pěkné sice děťátko,
však, ó to srdce dobrotivé,
oč, že má raděj děvčátko...“
A prou se... Až tu hošík milý
jal chumáč květů po straně
a od jakživa rozpustilý,
klep’ sestřičku svou do dlaně.
Ta pláče... Jako jitřní rosa
se třpytí slza ve zraku,
když, rozpuštěný vlas a bosa,
jich kmotřinka jde z oblaku...
A konejší je: „Nechte pláče,
jste obě hodná děťátka!“
A hladíc je: „Už nejináče,
já udělám z vás dvojčátka.
Jen sečkejte, až s příštím jarem,
kdy plným sladkých polibků
těm milencům zde k máji darem
vás obě pošlu v kolíbku!“
A děťátka se v slzách smějí
přes vonné lípy květný lem,
a dole rtíky v jednom znějí
polibků sladkých ševelem.
O blažení, ti milující!
Jak nevinná dvě kuřátka,
hle, ve koruně lípy snící
jich příští pěkná dvojčátka...