Na zelené sněti zda to růže bílá,
či snad svůdná víla od studánky kdes?
Ach, to není růže, ani není víla,
však to žínka mladá třešně češe dnes.
Ubohá! Jak při tom líčka pot jí rosí
a jak sluncem vyprah’ jahodový ret?
Zda odepřít smím, když čarovně tak prosí:
„Pomozte mi!“ Či se mám dát pobízet? –
Ach, kdo odolal by žínky kouzlům smavým! –
Než ký bude asi za mou práci vděk?
Za každičkou třešni, jíž se tolik znavím,
s rtíků vašich vezmu jeden polibek.
Souhlasí a v bílé ručky tleská děcky. –
Nuže, tedy začněm’, nastavte svůj ret,
nepřestanem, dokud neočešem všecky,
také práce, věřte, nenaleznem hned!
A já češu, žínka do košíčku béře.
Zdlouhavá sic práce, ale sladká přec!
Starý choť váš aspoň u besídky šeře
prospí se a věkem sešlou zpruží plec.
A půvabná žínka rozkoší se chvěje. –
Ký však ďábel, hle, tu váš pan manžel sám.
Nezlobí se, dobrák, jen se hlasně směje,
častokrát prý nápad roztomilý mám. –
Ale jak jsem znaven! Chvím se stonkem stvolu
a dlaň často klesá umdleností v klín!
Zastane mne s chutí, jen až slezu dolů! –
Slézám, co on zatím stoupá v třešně stín.
A již češe. – Jako pavouk v rtíků růži
žínky svojí hýří a jak snivá laň
vzhlížíc, ona k němu milostně se druží.
O jak rád bych česal sladké třešně zaň!