VÍM, DOBRÝ JSI
Vím, dobrý jsi. A přece z duše dna
jak z rašelinišť slehlých stoupá mi
dech hlubin tlejících.
V Tvůj každý pohled, v svalu zachvění
a gesta neurčitou řeč, v hlasu zvuk
má nenávist se nalévá.
Modř nebes bledne mi, kde oko zastaví
s rozkoší, a nenávidím lilie,
již vzal jsi do ruky své s měkkým úsměvem.
Viz, řekneš: Jaká vůně lahodná,
a hořkost se mi v duši rozleje,
až omdlívám.
Dvě duše mám; a silnější,
jež krví bije mi a zpívá v srdci mém,
tě nenávidím.
Ó, chvíle lítosti a trpkých výčitek,
kdy druhá duše má, ta čistá, éterná,
se zraky, v nichž jak dutých zrcadlech
hoří ohnisko Světla věčného,
nad zemskou tíží mou svou ruku
sepíná, genij nad hrobem všech nadějí;
hle, jakou chví se modlitbou.
148
Bůh věčný zasel nás a všichni bratří jsme;
hlas náš, hlas stínů, pološer a barev západu,
hlas moří, pralesů, hlas bouří, úpění,
jež rozechvívá vzduch od milionů bytostí,
je chvění jedné písně. Tóny nejvyšší
a nejnižší z ní lidská duše neslyší.
Je možná nenávist, proč? Není jeden proud.
jenž unáší nás? Nehoří životy naše
jak tisíce světel elektrických, k nimž vede
se jediná síla?
Ó lásko, velké tajemství.
149