Již půlnoc prošla, počal svítat den. –
Ve stanu seděl Prokop samoten.
Noc probděl celou s biblí na svém klínu,
čet’ slova prostá, bájných plna stínů.
Čet’ okem žhoucím. Starou hlavu svoji
o ruku opřel. – Chvěl se v nepokoji. –
Na jeho čele mračno dum se sbírá,
duch bloudí kdesi. Oko v knihu zírá,
však nezří písma. Vidí v zamyšlení,
jak na východě svitla zoře denní.
A vidí luka, místem pole holá,
zří malou vísku, vypálenou zpola, –
oblaky dýmu ještě nad ní plovou, –
zří kolem cesty alej topolovou,
a potok, mlýn i starou lípu v květu,
na jejíž vrchol káně sedá v letu.
A v šírém poli vidí vřavu boje,
v divokém zmatku vidí čety svoje,
svůj vlastní prapor rozeznává ztěží. ––
Válečné vozy překocené leží
a přes ně letí nepřátelská jízda.
Zní hukot děl a vzduchem kule hvízdá
a těžký palcát tvrdé lebky drtí. – –
Krev na tváři a v oku pohled smrti,
sám sebe vidí náhle mezi vřavou
nést kalich zlatý vzdorně nade hlavou.
Hle, na poli, kam vlhké oko patří,
jen kupy mrtvol, na útěku bratří. –
Tu v oblouku se rychlá střela blýskne. –
Vrávorá vůdce, k ňadrům ruku tiskne,
do prachu padá, smrť na pyšném čele. –
A přes něj táhnou pluky nepřítele. – –
V tom probudil se Prokop. – Hledí kolem
a žhoucí oko vlhne těžkým bolem. –
Před stanem jeho již se život budí. –
I zavřel knihu, sklopil hlavu k hrudi
a před stan vyšel. – Krajem oko těká. –
Ha! – jaký pohled! – Proč se vůdce leká? –
Toť tentýž kraj, jejž ve snu viděl prvé!
Hle, východ tone v rudém moři krve, –
On vidí luka, místem pole holá,
zří malou vísku, vypálenou zpola, –
oblaky dýmu ještě nad ní plovou, –
zří kolem cesty alej topolovou
a potok, mlýn i starou lípu v květu,
na jejíž vrchol káně sedá v letu. – –
Kdo uhodne, co víří v jeho duši? – –
V tom přítel věrný z myšlének jej ruší: –
„Hle z daleka již nepřítel se rojí!“ –
A Prokop káže: „Dejte hesla k boji!“ –
Svůj zlatý kalich zvedá zadumaný. – – –
Den jarní, klidný zasvit nad Lipany. –