Píseň.
Rád si v dílně zapěji
při té svojí práci,
ihned to jde živěji,
s novou silou, nadějí,
a den hned se ztrácí.
Ruka sama vesele
polétá a pílí,
i ty vrásky na čele,
rozryté a ztemnělé,
rovnají se chvíli.
Ach, co pak těm na poli,
když se pot jim slívá,
skřivánek jim šveholí,
až to po všem okolí
jak zpěv s nebe splývá!
[5]
A zde jenom černý strop
nad mou hlavou visí,
složím nástroj, práce rob –
jizba tichá jako hrob,
v který lehnu kdysi.
Ale dokud písně mám,
rád tu práci nesu,
přijde mi, jak, nevím sám,
jako rosa květinám
a jako květ lesu.
Kam se trudy poděly,
které krev mi třebou?
ptám se čil a veselý –
písni, zlatý příteli,
nevzala’s je s sebou?
6