Písně z práce (1891)

A. K. Lešan

Diplomatická verze Ediční verze
A. K. Lešan: PÍSNĚ Z PRÁCE.
V PRAZE. NAKLADATELÉ F. ŠIMÁČEK KNIHTISKÁRNA. 1891.
[1] PÍSNĚ Z PRÁCE.
Zvon praví: Modlitba! aA kovadlina: Práce! V. Hugo.
[3]
Píseň.
Rád si v dílně zapěji při té svojí práci, ihned to jde živěji, s novou silou, nadějí, a den hned se ztrácí. Ruka sama vesele polétá a pílí, i ty vrásky na čele, rozryté a ztemnělé, rovnají se chvíli. Ach, co pak těm na poli, když se pot jim slívá, skřivánek jim šveholí, až to po všem okolí jak zpěv s nebe splývá! [5] A zde jenom černý strop nad mou hlavou visí, složím nástroj, práce rob – jizba tichá jako hrob, v který lehnu kdysi. Ale dokud písně mám, rád tu práci nesu, přijde mi, jak, nevím sám, jako rosa květinám a jako květ lesu. Kam se trudy poděly, které krev mi třebou? ptám se čil a veselý – písni, zlatý příteli, nevzala’s je s sebou? 6
Píseň o kladivu.
Jako píseň zaznívá buchot mého kladiva, úsečně a krátce, hromová a vítězná, drahá mi a líbezná, velká píseň práce. Nad hlavou se povznáší, tisíc jisker rozpráší, rozpálí se, svítí, vedeno mým ramenem proletí i plamenem, do žáru se řítí. Něco tvými nárazy, kladivo, mi přechází v krev a svaly rázně, praví mi tvůj blízký vzor, abych šel vždy ohni vzdor směle, prostý bázně. 7 Zni, ó, zni a buš a hraj, ať to zvučí v tichý kraj, v kterém se už stmívá, ať to slyší žena má, která v jizbě nad náma děcku píseň zpívá. Měkký cit a pohádky musí míti od matky i syn pracovníka, mou však hlavu v sudbu zlou, nuže, zni, ať na tu mou kolébavku zvyká. Zni, ó, zni a v hromu svém provázej mne každým dnem na dál celým žitím, vypovědět ranou zkus pevné mojí duše kus, vše, co chci a cítím. Až pak jednou utuhlý vložen budu do truhly, při níž děti stanou, zvíš svůj úkol poslední: kladivo mé zabední hromovou mne ranou! 8
Kamarádi.
Ten starý druh, jenž mnoho let tu býval podle mě, již nepřijde – je chladný led a lehne do země. A mladý hoch již ze všech sil tu pracuje, hle, dál, tam, kde kmet se zastavil a kde ten starý stál. A kde se v práci zabral tich, ruch síly mladé slyš, a kde si v práci těžce vzdych’, ten mladý zpívá již. Ach, Bože můj, toť celý svět, kde sotva jeden pad’, na místo jeho skočí hned jich deset z nových řad. 9 A vše jde tak jak dříve zas, jde práce lomozná, a za den, že znik něčí hlas, už nikdo nepozná. Ach, někdo přec. Já myslím naň a je mi, jak bych stát ho viděl tam, kde zvedá dlaň ten mladý, posavád... 10
Píseň strojvodiče.
Jedu s větry o závod na železném oři, on mne nese do dáli přes vody a přes skály, ve dne v dým se zahalí, v noci zrak mu hoří. Bez únavy celý den oddychá a hvízdá, vše jen kmitne kolem nás, tady les a tady sráz, přijdou luka, pole zas, veselá to jízda! Mnohý z lidu na polích v pozdrav rukou mává, myslí: Kéž bych takto sjet mohl celý širý svět, ihned tam a tady hned, až se točí hlava. 11 Ať jedeme kolem vsí, kvetoucími lány, nebo lesy, horami, zpráva letí před námi, ta nás dříve oznámí jako velké pány. Ohnivý jsi, oři můj, síla neudolná, co však spolu jezdíme, poslech’ jsi vždy ruky mé, letěl jsi, můj olbříme, rychle nebo zvolna. Strážné domky míjíme, kolem nich rád jedu, v jednom v zlatu slunečnic zjeví se mi drahá líc, polibků jí na tisíc pošlu při pohledu. Jenom tenkrát zlobí mne oř můj, dívko zlatá; jak rád bych jej zastavil aspoň na pár krátkých chvil, ale nelze, ze všech sil ku předu on chvátá! 12
Anděl.
Dělník Chvála sen měl jednou v noci, anděla že do vsi letět vidí, v oku měl cos od nadzemské moci a zas byl tak jako někdo z lidí. Z domku k domku jde ten anděl bílý, kde je hoře, smutek, mráz a bída, nad lůžkem se u nemocných chýlí, jejich dech a jejich hnutí hlídá. Nese dary – čeho komu třeba: tomu teplo, tomu zase léky, tomu pokoj, tomu sousto chleba, růži tomu, kdo spí na vše věky... Ženu si pán přivez na to krátce, krásnou, mladou, bůhví,bůhví odkud z dáli, před továrnou, prosti pro dnes práce, k uvítání dělníci jim stáli. 13 Hrčí vůz... Sta čapek vzhůru létlo, hrdla vzkřikla, oživnuly tváře. Sličná jako jarního dne světlo, usmála se paní na kočáře. Bledá, štíhlá kloní se a točí, v oku zář a dobrotu a vesnu. Chvála vytřel rukou slzu z očí říkal – že ji dobře viděl ve snu. 14
Svatební.
Všecko, co svým zvu, zdravá je páž, ruce dvě zdravé tvé věno, malá však jizba ráj bude náš, podej mi ruku, má ženo! Do práce půjdu, v dílny směr dám se už o páté asi, aby dlaň tvrdá na večer hladiti mohla tvé vlasy. Ach, jaká práce, lehká tak, že není pro to ni jméno, když tvůj mne úsměv, milý zrak sílit v ní bude, má ženo! Když mne tvá píseň uvítá, ruka tvá setře pot čela, růměncem štěstí polita, padneš mi v náručí celá. 15 Večery krásné k závrati, kdy bude o příštím sněno, kdy budeš zvolna chystati peřinky malé, má ženo! Ve slunce půjdem usmání, ve stíny půjdeme spolu, věrni si, v lásce oddáni, v radosti, smutku i bolu. NejlípNejlíp, věř, kráčí bouří, tmou, mlhou kdy všecko je střeno, drahou kdo skráň má na prsou, jako já tvou teď, má ženo! 16
Slunce v dílně.
Když mi někdy do dílny zlaté slunce slétne, něco mne tak zabolí, zírám oknem do polí na to nebe modravé, na ty louky květné. Jako moře zvlněn klas do zlata se třpytí – zmlkne chvíli dunivá hudba mého kladiva, myslím, jak je dlouhý den a jak těžké žití. A pak cítím únavu, tělo jako zdrané, ba i perlík pojednou, sotva že jej pozvednou ruce moje nad hlavu, jak se těžkým stane. 17 Ale pak si vzpomínám zase na své děti, jak si hrají před prahem, a po mraku neblahém úsměv už mi přes ústa ze srdce ven letí. Rostou, rostou jako z vod, pracovati třeba, aby práce prokletá nevzala jim za léta, po čem se mi zastesklo pro ten kousek chleba. Aby černý, dusný mrak na čílka jim nesed’ – Bože, jak ten perlík teď jako stéblo, jako sněť, pozvednu jich nad hlavou v jedné ruce deset! 18
Píseň.
Z mlýna zní to: Klap a klep, chléb, ó, chléb! aA ten stroje velký píst stená: Jíst! Stará píseň, dávno stará, co svět trvá světem, do zimy zní jako z jara, k nám i k našim dětem. Z kovadlin dí kladiv hlas: Práce, spas! zeZe hluboka hučí stroj: Boj, jen boj! Smutná píseň, píseň chleba, rozlévá se hrudí, do snů tebe ukolébá, ze snů tebe zbudí. 19 Práce, boj a hladu hrot, slzy, pot! Zvon jen duní v mrtvých byt: Zde je klid! 20
Den sváteční.
Když přijde chvíle oddechu, volných dnů svátečních plesy, ulehnu kdesi do mechu, hluboko zajdu si v lesy. Pod čistou, širou oblohou – skřivánčí píseň v ní jásá – padá mi v duši ubohou slunce a života krása. Přes týden slyším kolem kol stroj jen, jak z hluboka dýše, údery, lomoz, hukot kol, zde je tak tiše, tak tiše! Přes týden dusný páry mrak halí mi shrbenou šíji, na hruď to lehá, slábne zrak – a zde tak sladký vzduch piji! 21 Zde je tak volno. Proč jen zas musím se navrátit zpátky, v pouto dát ruce, proč ten jas volnosti, klidu tak krátký? Za volným pohleď skřivanem, prchá a uniká všemu, v oblaků modře utkaném ztrácí se širokém lemu. Snad se to dozvíš od něho, píseň jak jeho zní mladá, proč dolů s nebe čistého na zemi, do hnízda padá. 22
Tovární zvonek.
Kdy bledne zář a ticho vůkol, a stín si lehá na příč cest, tovární zvonek, plně úkol, nám hlásá, že je hodin šest. Do dílen našich zní a volá ten jeho vlídný, měkký hlas: Již nechte práce, stavte kola, a ustaň kladiv hlučný ráz! Jdi, lide práce, mdlý a chudý, je večer a jsi prostý pout, teď zapomenout všecky trudy je čas a krbu vzpomenout. Teď pot si setři s vlhké tváře, ta každá krůpěj démant jest, ty’s přes den neměl trochu záře, měj aspoň večer – plný hvězd! 23 Měj úsměv dětí, lásku ženy, měj ruky její vřelý stisk, ať pevný zas a spokojený jdeš zítra, sotva úsvit blysk’! Tak volá zvon, já z dílny vyjdu, v mou duši padá velký klid, a je mi, jak bych všecku bídu měl náhle světu odpustit. A myslím vždy, že bude v žití a v celém světě bídy skon, až každý srdce bude míti as také jen, jak má je zvon. 24
Idylka.
Den za dnem v práci – žádná změna, však on rád přes den lopotí, jen když mu přijde večer žena s drobounkým děckem naproti. Je šero. Voní les i luka, list chví se, ale bez zvuku: Tak, tatíku, zde máš ho kluka a vezmi si ho na ruku! Však dítě křičí, nechce k otci, jenž rád je v loktech pochová, té černé tváře jako noci se bojí vždycky poznova. Však otec už je chytne rázem a pozdvihne je nad hlavou a v smíchu zas je spustí na zem a zdvihá po svou únavu. 25 A dítě už se směje tomu a ručkou tleská, jeden ples – jdou zvolna, klidně řadou stromů tři lidé ve svou tichou ves. Červánků šlépěj zlatá bledne, okrouhlý měsíc vychází, po dlouhé pláni nedohledné je píseň cvrčků provází. A nežli zvon se ozve s věží, červánků shasne slední zář, spí dítě – přitisknuta leží na černé tváři sněžná tvář... 26
Nad propastí.
Jak právě by to bylo dnes, vše vidím: Šli jsme skrze ves, a den byl plný světla; k továrně otec můj mne ved’, tak smutný byl a k smrti bled, když v tváři jsem mu četla. Tak jak by čekal smutný zisk, mou ruku ve své ruce tisk, a mrak mu nechtěl s čela, a vzdych’, jak řek by: Bůh tě chraň... A mozolnatá jeho dlaň se jako v bázni chvěla... A letí čas tak jako stroj, vše kolem jeden ryk a boj, vše jeden shon a vřava, a jak to jde tak ráz a ráz, v mé tělo vniká ostrý mráz a v hlavu bolesť žhavá. 27 Ta dílna byla jedna šeř. On pravil ke mně: Dítě, věř, ty nejsi pro tu práci, buď mou! A v ret mne líbal, v tvář, a dílna byla jedna zář, a zpívali v ní ptáci. Však čas ten letí jako stroj přes lásku, štěstí, touhy znoj, jej nezastaví slze, a jak to kolo chvátá v před, se mnou se točí celý svět, a vidím všecko v mlze. Je noc? jeJe den? Já nevím již. Jak hučí stroj! Ne, ne, on spíš mé bolesti se směje – A když mi srdce rozdrtil, nač žít? načNač pár těch hořkých chvil a plných bez nadějebeznaděje? Jak v kotli vře to, var a jek! Tak plná hrozných myšlének má hlava, která šílí; to vře tam bolesť, kletba, hřích, myšlénka smrti, hanby smích, můj Bože, síly, síly! 28 Je noc? jeJe den? Co pravda, lež? Ten kotel praskne! Hlava též! aA stroj mne s sebou vláčí... Teď líp!... díkDík, Bože, vidím zas ten první den a dětství čas... a volní se mi – v pláči. 29
V sobotu večer.
Čí hlava myslí a čí ruka hbitá tak den jak den a dlouhý týden celý vždy v rozmachu a mihu – kterak vítá ten kliduplný večer před nedělí! A otec praví: Nyní patřím dětem! aA dívka zdoby na zítřek si shání, a měšťák: Slední dech v tom vzduchu kletém! aA zvony: Všechněm mír a požehnání! Jde z práce dělník, v oku plá mu těcha, tak vesele, jak šel by od nevěsty, jde s nůškou dříví žena, ó, jak spěchá! aA děti přijdou vstříc jí na půl cesty. Nad vískou ohně červánků již planou. Teď domů, domů! Vše, co duši hnětlo a pálilo ten týden, všecko stranou, teď v každém oku zaplaň štěstí světlo! 30 Vždyť v tichou noc se skloní večer vlahý Dnes pozdvihnout je k sobě na kolenakolena, naslouchat jejich žvatlání, až chytrá se uzamknou jim očka unavena, v tom klidu hřát se dnes a hřát se zítra! Pak znova v práci žití na bojišti, zas býti pakou, kladivem a žulou, jen těšit se na klidnou chvilku příští a vzpomínati na tu uplynulou! 31
Ukolébavka.
Spi, ó spi, můj rozmilý, matka tvá ti ustele, ve spánku se nachýlí k tobě boží andělé; můžeš nyní klidně spát, pak se zase bavit hrou, dokud malý jsi a mlád – houpy, houpy, houpy, hou. Rodnou řečí žvatlati, rodnou řečí písně pět, však se ten čas nevrátí, jinak bude za pár let: tobě zle a hůře nám, kteří drahou mluvu svou chováme jak drahokam – houpy, houpy, houpy, hou. 32 Vezmou nám tě z náručí, třeba to byl těžký hřích, cizím zvukům naučí, pro vlastní mít škleb a smích. Budem-li tě brániti, pohrozí nám bídou zlou, tak je chudák ve síti – houpy, houpy, houpy,hou. Pláčeš? Neplač, spi jen dál! myMy tě přece nedáme, ať nás třeba vyštvou v dál za to moře neznámé, vezmou krov nám, vezmou chléb, víc nám vzíti nemohou, máme ještě tvrdou leb – houpy, houpy, houpy, hou. Ale za to budem mít, dítě moje, celý věk v srdci těchu, v duši klid, nikdy osten výčitek, z tebe bude muže vzor, nepoddajný povahou, plný ohně tmavý zor – houpy, houpy, houpy, hou. 33 Postavíš se v naši stráž na tom českém severu, budeš bít se, celý náš, v sledním srdce úderu; teď však můžeš klidně spát, pak se zase bavit hrou, dokud malý jsi a mlád – houpy, houpy, houpy, hou. 34
Malý obrázek.
U okna je matka v práci, kolem dvé si hraje dítek s klubkem nití; matka ztrácí v šeru jizby zraku zbytek. Sotva vidí, jak se šeří, jde též na ni závrať malá, neřekne však slova dceři, by ji marně nelekala. Od rána až v noc tu tmavou dcery slyšet stroj je šicí a ty ptáky jí nad hlavou v kleci malé zpívající. Čím víc hrčí ten stroj její, na němž práce nehotová, tím více ti ptáci pějí, že neslyšet svého slova. 35 Nezakřikne, ať jsou tiši, ještě dnes být musí správa – a pak matka neuslyší, kterak suše pokašlává... 36
Jarní sen.
V poledne to bylo a byl slunný den, starý dělník Horák vyšel trochu ven. A jak zář se lila a s ní vůně dech, před továrnou pod strom do trávy si leh’. Hlava k prsům padla, víčkem přimknul zrak, krásný sen a zlatý zdál se jemu pak: Viděl bílý domek, kolem něho sad, červánek večerní v okna čistá pad’. A on sedí před ním, kolem dětí kruh, a co dál, je pole, lesy jen a luh. On se v dálku dívá, z dýmky krouží dým, teď vůz jede kolem zlatý obilím. Děti v písku hrají, jeden smích a ruch, a co dál je slyšet, kosa je a pluh. 37 Posel kráčí z města. „No, co, strýče, zdráv?“ „Jak se Bohu líbí.“ – „Nemám dobrých zpráv. Dělníci prý kdysikdesi nechtí pracovat, bouře stále roste, ale také hlad.“ – „Bouř a hlad a dělník? Sem v ten tichý kout nemůže nic z toho ani zalétnout.“ Cítil klid a teplo, usmál se jen v snách, a na vše, co v dáli, rukou v prázdno mách’. Ale v tom se vzbudil. Přejel dlaní tvář, kolem bylo všecko jeden svit a zář. Úsměv ještě ze sna v tváři jemu ztuh’. Řekl: Zrovna víno je ten jarní vzduch! A jak pohnul hlavou a jak hnul se v před, se své hlavy střásal jabloňový květ. 38
Modlitba.
Ty, Bože, který dělníkem byl’s taky, když tvořil jsi ten velký, širý svět, k nám dolů obrať s výše hvězdné zraky, viz práci naši, mozol, tíhu let, ty, Bože, který dělníkem byl’s taky! Nám často ruce v unavení klesnou, náš meč, náš pluh, to vše, co svojím zvem, a hořkosť hrudí rozlije se tesknou, i Ty jsi cítil mdlobu sedmým dnem – nám ruce často v unavení klesnou. Dej mír nám v duši a dej v dlaň nám sílysíly, jak v zem ji dáváš, květem halíš step, ať nepadá v ni hlava v smutku chvíli, ať roste na ní dětem našim chléb, dej mír nám v duši a dej v dlaň nám síly! 39 A dej ji ve všem, kdo pracují tu dole, jsme všichni bratří, v jeden spjati kruh, i ten, kdo zdvihá perlík v ruce holé, i ten, kdo péro i kdo vede pluh, dej sílu všem, kdo pracují tu dole! 40
Po práci.
Rakev prostá, u ní svíčka, v rakvi stařec bledý, vpadlé tváře, vpadlá víčka na zapadlé hledy. V noci zápas plný strachu, potom tiché ráno – vidíš, starý, dobrý brachu, máš už dokonáno. Odbyto máš, starý hochu, a šlo to tak krátce, jako bys teď dřímal trochu z mdloby těžké práce. K soudu jdeš tak jako z dílny, kdy už večer kyne, s námi, starý brachu, sdílný, nebude to jiné. 41 Nespočinem dříve takytaky, nežli navždy usnem, vpadlé tváře, shaslé zraky, v hrobním tmavu dusném. A ta práce jak když vpíše někdo ji v tvou líci – spi jen dobře, tvrdě, tiše, jak spí pracovníci! 42
Křížek.
Již bílý den se šeří v pláni, jsi připraveno, dítě mé? Ty, matko, dej mu požehnání, a do továrny půjdeme. Jen udělej mu křížku znaky, nech pláče, vždyť jsme nuzáci, mně značila jej matka taky, když prvně šel jsem na práci. Zde na čelo, ať třeba tíží se sklánělo kdys v starostech, se nikdy nectně neponíží pro úsměv, halíř, jedu dech. Zde na rty, aby slovo ryzí s nich padlo vždy, jež rozhodne, je nestřísnil zvuk mluvy cizí, ne naší a nás nehodné. 43 A na srdce pak naposledy, a zde ho nejvíc potřeba, by neskryly je tvrdé ledy v té tvrdé práci pro chleba. Již s bohem. Tedy prvně k boji, zkad vychází tvář vrásčitá! Pojď, dítě, dej mi ruku svoji – pojď, dítě – den již prosvítá... 44
Povídka stroje.
Poprvé byl při něm sám, hoch byl mladý, v tváři bled; dobře byl mu hukot znám, píseň, kterou stroj si ved’. Byla noc. On znaven kles’, slyšel hučet stroj a hřmít, pořád se mu zdálo dnes, že mu chce cos povědít. Jak by stroj ten duši měl, jak by mluvit uměl snad, ať již nechtěl nebo chtěl, musel jemu naslouchat. A v tom ruchu jeho kol, a jak stál tu v noční čas, poslouchaje ve snách zpol, slyšel náhle stroje hlas: 45 „Kde ty stojíš, jedenkrát zrovna stál tvůj otec tak, tenkrát švarný, silný, mlád – nechat mohli na něm zrak. A tvá matka v rozkvětu byla samý zpěv a smích: setkali se prvně tu nedaleko u kol mých. V mnohou noc a v mnohý den vídal jsem tu matku tvou, vyslechl jsem celý sen milujících srdcí dvou. Líbali se v ret a líc, v čistý úběl svojich čel, a já hučel víc a víc, by jich nikdo neslyšel. V jednu noc však neblahou, zrovna, kde ty, hochu, sníš, slyšel jsem, jak s přísahou zvedá dlaň tvůj otec výš. 46 Jak to bylo, nevím, dál, jenom vím, že bezmála po půl roce otec lál, a tvá matka plakala. A zas vím, to před lety slyšel jsem tak vyprávět, jak se někdo prokletý čekal v bázni na ten svět. Otec tvůj pak chodil spit, ale vše se vyzkoumá, říkali, že nemá klid a pak zas – že jinou má. Byla noc, tak jako dnes, on stál u mne jako ty... Náhle výkřik! Někdo kles’ zkrvácený v mrákoty. Šum a poplach! Jako roj celý dav se ke mně hnal. Vzkřikli: Ruku vzal mu stroj! Já houk’: „TuTu, jíž přísahal!...přísahal!...“ 47 Hoch se vytrh’. Hrůzou něm, křičet nemoh’, jen se chvěl. Jako jindy s hukotem pravidelně dál stroj šel... 48
Když se nástroj rozletí...
Když se nástroj rozletí, je to radosť slyšeti, jak to zní a zvoní; sladká je to hudba mi, snad i tam pod hrudami steskne se mi po ní. Zvučí to tak vesele do mé dílny setmělé, že se zjasní líce; a jak práce ubývá, nástroj můj se zahřívá stále víc a více. Já nad prostým zjevem tím častokrát se zamyslím při svém díle denním, a jak nástroj pospíchá, jak to zvučí do ticha, táhne to mým sněním: 49 Jak se často proklíná tíha práce jediná, že nás rve a kruší! Však nechť dlaň nám krvácí, přece jenom při práci zahřejem si duši! 50
Láska.
Co se to dnes se mnou děje, ruka se mi stále chvěje, práce šla mi vždycky lehce a dnes ne a nechce. Co mne zbudil úsvit ranní, myslím stále jenom na nini, a kam zrak se jenom stočí, vidím její oči... – K práci jsem jak k tanci byla, ať jsem žala nebo šila, a dnes každou chvíli klesnu, bdím či bloudím ve snu? Špatně se to vede práci, když se duše někam ztrácí, myslíš-li pak také trochu na mne, zlatý hochu? – 51 Co as moje dívka dělá, hbitá jako zlatá včela, jistě její ruka měkká rosnou trávu seká. Skřivánek si v modru zpívá, ona se tam za ním dívá, ale nad vše půvabněji zní ta píseň její... – Jak se mému hochu vede? Stojí asi v dílně šedé, rudá výheň hoří vzadu jak mrak při západu. A jak rudá výheň září, politou má zlatem tváři, a on buší – třesky! – třesky! jak by to kul blesky. – Potkám dívku. Ptám se stranou, proč má ruku ovázanou. – Ruku, jak jsem ráno žala, jsem si posekala. – 52 Ruku? Je jí věru škoda. Ale divná shoda! Při výhni dnes v téže době, připálil jsem ruku sobě. 53
Večer.
Jsem, Bože můj, jak chudý polní květ, dnes voní, zítra nepohřešen zvadá, ach, chraň mne, chraň, jak hledíš na ten svět, kde je mi trýzní, že mám líce mladá, a kde tak mnohý bez své vůle padá! Ó, dej mi, Bože, mnoho, mnoho sil, ať, jak jsem chuda, silna tady stojím, jak byl by mne kdos cestou opustil, než k umučeným vzhlédnu skráním tvojim, já někdy se, můj Bože, chvím a bojím... Chci pracovat až do krve a mdlob a na tvrdé chci ulehati lože, jen trochu lásky do mé cesty stop, a nepocítím v nohou ostřic nože, jak květu z rána slunce dáš, ó, Bože! 54 Kus pravé lásky, věrnou jednu hruď a na ni hlavu večer sklonit moci, s ní dýchat, doufat, trvat buď jak buď, to, Bože, přej mi – spínám dlaň jak k otci – a o tom zdát se dej mi dneska v noci... 55
Pohádka.
Hle, tmí se, táhnou stíny šedé a dne už jenom na krátku... „Tak pojď už, slyšíš? dědeDěde! dědeDěde! vždyťVždyť slíbil jsi nám pohádku.“ – Ach, pohádku, mé děti zlaté, má pamět málo zachytí, už jedna se mi s druhou mate a nevím, kterak počíti. „Ty’s přece slíbil!“ – Nu, tak tedy, sem na klín pojď, ty’s dobrý kluk, a jsi tak jak tvůj otec bledý, tak poslouchej už – ani muk! Vlas po otci máš – jak ti sluší! teďTeď seď a zde se ruky chyť – nu, byl to dělník s celou duší... „Já taky budu, děde, viď?“ 56 – Ty? Inu budeš. – Dědek ztichl a jak když tvář mu zkamení, jen potichu si nějak vzdychl a v dlouhém trval mlčení. „Tak pohádku už!“ – Hned ji povím, jen nedočkavým nebýti, on též chtěl svět mít ihned novým a to jde, dítě, o žití. – „A, děde, co ta divá žena a jak syn v kraj šel daleký?“ – Tři rány v prsa nasazená a odešel nám na věky! – „Tak pohádku!“ – Ach, vskutku, vskutku, však na jinou již není klid, je zítra dušiček, den smutku, já chci se s vámi pomodlit... 57
Hovor se strojem.
Jen dále, dále – nikdy stát, jen dýchej a se toč, zde já, tam ty – však mám tě rád, sám nevím ani proč. Já v práci právě jako ty od rána den co den, až po večera mrákoty náš slyšet ráz i sten. Jsme jak dvou starých druhů pár, vždy spolu jeden let, já tebe ženu, jak jsem stár, a mne zas žene svět. A někdy to jde vesele a jindy těžce zas, však dobří spolu přátelé jsme byli celý čas. 58 Však, brachu, mně sníh na skráň kles’, a krátí se mi dech, a ty jak prvně šel bys dnes, jsi jeden smích a spěch. Ty’s učil mne jít v práci dnem – a nemysliti víc! Ba, hloupost! Ještě zahvizdnem’ si spolu z plných plic! 59
Domovu.
Mám svůj starý domov rád, chtěl bych za něj duši dát, duši svoji celou, mnohým trudem stísněnou, mnohou ranou zjizvenou, ale vřelou, vřelou! Vím já líplíp, než jiný ví, co to žár je dusivý, že až kroky váznou, co to je, když při práci ret i srdce krvácíkrvácí, a co dlaň mít prázdnou. Domove můj předrahý, jenom trochu odvahy, která se už ztrácí; na tom světě dalekém před Bohem i člověkem máme svoji práci. 60 Nech ti letí nad hlavou mraky s nocí černavou, nech ti zář je hostem, dokud to zde burácí, vesele zní při práci: žijeme a rostem! Jen v té práci kovové spása je, můj domove, a co dál, jsou klamy; na tom světě dalekém dnes tak jako před věkem jsme tu sami, sami. Však ta láska horoucná červánek je budoucna, zasypá tě květem; já tu stojím na stráži a tu lásku odkáži zase svojim dětem! 61
Píseň závěrečná. (Dělníkům nesmrtelným.)
Pracovali, bojovali, trpěli až do skonání, nyní my zas bdíme v práci, nežli budem vystřídáni. Kéž tu po nás tolik zbylo jako z těch, jichž popel dříme, až tu svoje dokonáme, dobojujem, dotrpíme! 62 OBSAH. Strana Píseň5 Píseň o kladivu7 Kamarádi9 Píseň strojvodiče11 Anděl13 Svatební15 Slunce v dílně17 Píseň19 Den sváteční21 Tovární zvonek 23 Idylka25 Nad propastí27 V sobotu večer30 Ukolébavka32 Malý obrázek35 Jarní sen37 Modlitba39 Po práci41
[63] Křížek43 Povídka stroje45 Když se nástroj rozletí49 Láska51 Večer54 Pohádka56 Hovor se strojem58 Domovu60 Píseň závěrečná62
E: js; 2002 [64]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Nakladatelé F. Šimáček knihtiskárna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 64

Autor motta: Hugo, Victor
(V. Hugo)

Motto: Hugo, Victor
(V. Hugo)