Nad propastí.

Nad propastí.
Jak právě by to bylo dnes, vše vidím: Šli jsme skrze ves, a den byl plný světla; k továrně otec můj mne ved’, tak smutný byl a k smrti bled, když v tváři jsem mu četla. Tak jak by čekal smutný zisk, mou ruku ve své ruce tisk, a mrak mu nechtěl s čela, a vzdych’, jak řek by: Bůh tě chraň... A mozolnatá jeho dlaň se jako v bázni chvěla... A letí čas tak jako stroj, vše kolem jeden ryk a boj, vše jeden shon a vřava, a jak to jde tak ráz a ráz, v mé tělo vniká ostrý mráz a v hlavu bolesť žhavá. 27 Ta dílna byla jedna šeř. On pravil ke mně: Dítě, věř, ty nejsi pro tu práci, buď mou! A v ret mne líbal, v tvář, a dílna byla jedna zář, a zpívali v ní ptáci. Však čas ten letí jako stroj přes lásku, štěstí, touhy znoj, jej nezastaví slze, a jak to kolo chvátá v před, se mnou se točí celý svět, a vidím všecko v mlze. Je noc? jeJe den? Já nevím již. Jak hučí stroj! Ne, ne, on spíš mé bolesti se směje – A když mi srdce rozdrtil, nač žít? načNač pár těch hořkých chvil a plných bez nadějebeznaděje? Jak v kotli vře to, var a jek! Tak plná hrozných myšlének má hlava, která šílí; to vře tam bolesť, kletba, hřích, myšlénka smrti, hanby smích, můj Bože, síly, síly! 28 Je noc? jeJe den? Co pravda, lež? Ten kotel praskne! Hlava též! aA stroj mne s sebou vláčí... Teď líp!... díkDík, Bože, vidím zas ten první den a dětství čas... a volní se mi – v pláči. 29