Povídka stroje.

Povídka stroje.
Poprvé byl při něm sám, hoch byl mladý, v tváři bled; dobře byl mu hukot znám, píseň, kterou stroj si ved’. Byla noc. On znaven kles’, slyšel hučet stroj a hřmít, pořád se mu zdálo dnes, že mu chce cos povědít. Jak by stroj ten duši měl, jak by mluvit uměl snad, ať již nechtěl nebo chtěl, musel jemu naslouchat. A v tom ruchu jeho kol, a jak stál tu v noční čas, poslouchaje ve snách zpol, slyšel náhle stroje hlas: 45 „Kde ty stojíš, jedenkrát zrovna stál tvůj otec tak, tenkrát švarný, silný, mlád – nechat mohli na něm zrak. A tvá matka v rozkvětu byla samý zpěv a smích: setkali se prvně tu nedaleko u kol mých. V mnohou noc a v mnohý den vídal jsem tu matku tvou, vyslechl jsem celý sen milujících srdcí dvou. Líbali se v ret a líc, v čistý úběl svojich čel, a já hučel víc a víc, by jich nikdo neslyšel. V jednu noc však neblahou, zrovna, kde ty, hochu, sníš, slyšel jsem, jak s přísahou zvedá dlaň tvůj otec výš. 46 Jak to bylo, nevím, dál, jenom vím, že bezmála po půl roce otec lál, a tvá matka plakala. A zas vím, to před lety slyšel jsem tak vyprávět, jak se někdo prokletý čekal v bázni na ten svět. Otec tvůj pak chodil spit, ale vše se vyzkoumá, říkali, že nemá klid a pak zas – že jinou má. Byla noc, tak jako dnes, on stál u mne jako ty... Náhle výkřik! Někdo kles’ zkrvácený v mrákoty. Šum a poplach! Jako roj celý dav se ke mně hnal. Vzkřikli: Ruku vzal mu stroj! Já houk’: „TuTu, jíž přísahal!...přísahal!...“ 47 Hoch se vytrh’. Hrůzou něm, křičet nemoh’, jen se chvěl. Jako jindy s hukotem pravidelně dál stroj šel... 48