Pohádka.

Pohádka.
Hle, tmí se, táhnou stíny šedé a dne už jenom na krátku... „Tak pojď už, slyšíš? dědeDěde! dědeDěde! vždyťVždyť slíbil jsi nám pohádku.“ – Ach, pohádku, mé děti zlaté, má pamět málo zachytí, už jedna se mi s druhou mate a nevím, kterak počíti. „Ty’s přece slíbil!“ – Nu, tak tedy, sem na klín pojď, ty’s dobrý kluk, a jsi tak jak tvůj otec bledý, tak poslouchej už – ani muk! Vlas po otci máš – jak ti sluší! teďTeď seď a zde se ruky chyť – nu, byl to dělník s celou duší... „Já taky budu, děde, viď?“ 56 – Ty? Inu budeš. – Dědek ztichl a jak když tvář mu zkamení, jen potichu si nějak vzdychl a v dlouhém trval mlčení. „Tak pohádku už!“ – Hned ji povím, jen nedočkavým nebýti, on též chtěl svět mít ihned novým a to jde, dítě, o žití. – „A, děde, co ta divá žena a jak syn v kraj šel daleký?“ – Tři rány v prsa nasazená a odešel nám na věky! – „Tak pohádku!“ – Ach, vskutku, vskutku, však na jinou již není klid, je zítra dušiček, den smutku, já chci se s vámi pomodlit... 57