Píseň o kladivu.

Píseň o kladivu.
Jako píseň zaznívá buchot mého kladiva, úsečně a krátce, hromová a vítězná, drahá mi a líbezná, velká píseň práce. Nad hlavou se povznáší, tisíc jisker rozpráší, rozpálí se, svítí, vedeno mým ramenem proletí i plamenem, do žáru se řítí. Něco tvými nárazy, kladivo, mi přechází v krev a svaly rázně, praví mi tvůj blízký vzor, abych šel vždy ohni vzdor směle, prostý bázně. 7 Zni, ó, zni a buš a hraj, ať to zvučí v tichý kraj, v kterém se už stmívá, ať to slyší žena má, která v jizbě nad náma děcku píseň zpívá. Měkký cit a pohádky musí míti od matky i syn pracovníka, mou však hlavu v sudbu zlou, nuže, zni, ať na tu mou kolébavku zvyká. Zni, ó, zni a v hromu svém provázej mne každým dnem na dál celým žitím, vypovědět ranou zkus pevné mojí duše kus, vše, co chci a cítím. Až pak jednou utuhlý vložen budu do truhly, při níž děti stanou, zvíš svůj úkol poslední: kladivo mé zabední hromovou mne ranou! 8