Idylka.

Idylka.
Den za dnem v práci – žádná změna, však on rád přes den lopotí, jen když mu přijde večer žena s drobounkým děckem naproti. Je šero. Voní les i luka, list chví se, ale bez zvuku: Tak, tatíku, zde máš ho kluka a vezmi si ho na ruku! Však dítě křičí, nechce k otci, jenž rád je v loktech pochová, té černé tváře jako noci se bojí vždycky poznova. Však otec už je chytne rázem a pozdvihne je nad hlavou a v smíchu zas je spustí na zem a zdvihá po svou únavu. 25 A dítě už se směje tomu a ručkou tleská, jeden ples – jdou zvolna, klidně řadou stromů tři lidé ve svou tichou ves. Červánků šlépěj zlatá bledne, okrouhlý měsíc vychází, po dlouhé pláni nedohledné je píseň cvrčků provází. A nežli zvon se ozve s věží, červánků shasne slední zář, spí dítě – přitisknuta leží na černé tváři sněžná tvář... 26