Idylka.
Den za dnem v práci – žádná změna,
však on rád přes den lopotí,
jen když mu přijde večer žena
s drobounkým děckem naproti.
Je šero. Voní les i luka,
list chví se, ale bez zvuku:
Tak, tatíku, zde máš ho kluka
a vezmi si ho na ruku!
Však dítě křičí, nechce k otci,
jenž rád je v loktech pochová,
té černé tváře jako noci
se bojí vždycky poznova.
Však otec už je chytne rázem
a pozdvihne je nad hlavou
a v smíchu zas je spustí na zem
a zdvihá po svou únavu.
25
A dítě už se směje tomu
a ručkou tleská, jeden ples –
jdou zvolna, klidně řadou stromů
tři lidé ve svou tichou ves.
Červánků šlépěj zlatá bledne,
okrouhlý měsíc vychází,
po dlouhé pláni nedohledné
je píseň cvrčků provází.
A nežli zvon se ozve s věží,
červánků shasne slední zář,
spí dítě – přitisknuta leží
na černé tváři sněžná tvář...
26