Píseň o kladivu.
Jako píseň zaznívá
buchot mého kladiva,
úsečně a krátce,
hromová a vítězná,
drahá mi a líbezná,
velká píseň práce.
Nad hlavou se povznáší,
tisíc jisker rozpráší,
rozpálí se, svítí,
vedeno mým ramenem
proletí i plamenem,
do žáru se řítí.
Něco tvými nárazy,
kladivo, mi přechází
v krev a svaly rázně,
praví mi tvůj blízký vzor,
abych šel vždy ohni vzdor
směle, prostý bázně.
7
Zni, ó, zni a buš a hraj,
ať to zvučí v tichý kraj,
v kterém se už stmívá,
ať to slyší žena má,
která v jizbě nad náma
děcku píseň zpívá.
Měkký cit a pohádky
musí míti od matky
i syn pracovníka,
mou však hlavu v sudbu zlou,
nuže, zni, ať na tu mou
kolébavku zvyká.
Zni, ó, zni a v hromu svém
provázej mne každým dnem
na dál celým žitím,
vypovědět ranou zkus
pevné mojí duše kus,
vše, co chci a cítím.
Až pak jednou utuhlý
vložen budu do truhly,
při níž děti stanou,
zvíš svůj úkol poslední:
kladivo mé zabední
hromovou mne ranou!
8